Když se pustíte do diskuse s komunistou na téma zločinnost režimu a období let 1948 až 1989, čeká vás těžká práce. Pokud ale argumentačně vytrváte, dočkáte se obvykle posledního „trumfu“: „A vy jste to zažil, že o tom tak mluvíte?“
Tenhle únikový a jinak dosti pitomý argument použil před lety v rozhovoru s autorem tohoto sloupku i předseda KSČM Vojtěch Filip. Po dotazu, zda si tedy on pamatuje bombardování Drážďan spojenci, o němž před okamžikem mluvil, rozhovor, tehdy pro Hospodářské noviny, rozčileně ukončil.
Přístup k historii je zkrátka dosti selektivní. Což nic nemění na tom, že o temných dobách českých dějin je namístě mluvit a připomínat je. Problém je, že se v české politice v posledních letech historické termíny a srovnání používají v úrovni bezobsažného plku, jehož hlavním cílem je šokovat a vyvolat pozornost.
A tak Mirek Topolánek psal v SMS novináři, že „Es komm der Tag“, mluvil o noci dlouhých nožů a jeho pravá ruka Marek Dalík se připodobňoval k Martinu Bormannovi. Pavel Bém zase nedávno absurdně srovnal trestní stíhání takzvaného podnikatele Romana Janouška s politickými procesy z 50. let.
Máme tu i vracející se strašení nároky sudetských Němců, které v politické kampani používal už Václav Klaus a jako trumf je vynesl v prezidentské volbě Miloš Zeman. Jeho současné kroky zase podle Karla Schwarzenberga připomínají uchopení moci nacisty v Německu v roce 1933 a komunisty v Československu v roce 1948.
Jistě, Miloš Zeman k ústavě přistupuje formalisticky, čte ji tak, jak to vyhovuje jen jemu, sestavil si vlastní vládu a může nás ještě lecčíms nepříjemně překvapit. Parlament ho ale pořád může poslat do přijatelných mezí.
Se slovy je třeba zacházet smysluplně. Až jednou bude namístě opravdu tvrdý odsudek, budou srovnání spojená s nejtemnějšími částmi našich dějin totálně vyčpělá.
Vyšlo v týdeníku Ekonom 29/2013
