ROZHOVOR: Jakub Kouřil na cestě k Oscarům s Mechanickým dědečkem

Jakub Kouřil, student magisterského programu Animovaná tvorba na FAMU, se věnoval výtvarnictví od dětství. V sedmi letech začal navštěvovat ZUŠ Rudolfa Firkušného v Napajedlích a výtvarný obor ho zaujal natolik, že při výběru vysokoškolského oboru zvolil Animaci a audiovizi na UTB. Dnes je Jakub velmi úspěšný – kromě výhry v soutěži Magnesia za nejlepší studentský film a ceny poroty na třeboňském AniFestu se může pochlubit nominací na studentského Oscara v kategorii zahraničních filmů. Zmíněné úspěchy mu přinesl jeho film Mechanický dědeček (zkráceně M. O. – Mechanic Opa a Mechanic Oma, firma vyrábějící mechanické dědečky a babičky, pozn. red.).

Ze starobince do pražského bytu

Mechanický dědeček – příběh o babičce, která si poštou objedná mechanického dědečka. Jak tě napadlo téma filmu?

Téma je z části dané. Ve čtvrtém ročníku v magisterském studiu na FAMU musí každý student vytvořit film, ve kterém se propojuje animace s hranými prvky. Já jsem chtěl natočit nostalgický příběh se staršími lidmi. Proto jsem vytvořil mechanického dědečka a babičku a propojil je.

Dokázal bys popsat způsob, jakým vytváříš příběhy pro své filmy?

Ze začátku vymyslím několik různých námětů, které se mi líbí a postupně je proškrtávám až zůstane jen jeden. U Mechanického dědečka jsem chtěl vyprávět příběh člověka a mechanického stroje. Původně se to mělo odehrávat někde ve starobinci. Postupně jsem se dostal do pražského bytu k babičce, která si poštou objedná dědečka. Nejvtipnější na tom je, že jakmile byl film natočený, čirou náhodou jsem zjistil, že podobný film už někdo natočil asi v 70. letech.

Ty jsi v jednom rozhovoru prohlásil, že se spíše cítíš být výtvarníkem. Dělalo ti problém přizpůsobit se natáčení filmu s hranými prvky?

Byla to příjemná výzva. Poprvé jsem si vyzkoušel vedení herců. Jak na ně křičet nebo nekřičet, aby udělali to, co potřebuji. (smích) Myslím si, že ten film funguje hlavně díky jasné představě, kterou jsem měl už od začátku. Hodně detailně jsem věděl, jak chci, aby vypadal.

V čem se liší nároky animovaného filmu od hraného?

Animovaný film znamená všechno si vymyslet a nakreslit. Teď dělám diplomový film, který bude celý kreslený a musím říct, že za šest let studia už animovaný film „nenávidím“. Příprava desetiminutového kresleného snímku mi trvá až půl roku a samotná realizace zabere ještě déle. Fáze produkce je tedy oproti hranému filmu velmi časově rozdílná - film M. O. se například natáčel pouhých pět dnů, během kterých jsem získal veškeré potřebné materiály pro pozdější postprodukci. Nicméně u animovaného filmu je výhodou, že člověk nemusí běhat po fundusech, shánět rekvizity, stavět v ateliéru pokoje atd.

Ale přitom ti Mechanický dědeček trval rok.

Ano. Dělal jsem tam spoustu triků, které trvaly hodně dlouho. Animací dědečka jsem strávil s přestávkami více než rok.

Říkal jsi, že jste museli v ročníkové práci použít hrané prvky. Jakou má student filmařiny svobodu ve výběru zpracování?

Ohraničený je prakticky jenom čtvťácký film a filmy v prvním a druhém ročníku na začátku studia. Kromě období, kdy se student seznamuje s tím co a jak, má velkou tvůrčí svobodu. Mě osobně ale svoboda velmi svazuje. Když jsem věděl, že musím použít herce a zároveň animaci, tím snáz jsem vymyslel příběh a všechno postupovalo rychleji.

Jak moc jste se zaměřovali na výtvarnictví během studia? Liší se v tom nějak UTB od FAMU?

Ve Zlíně jsem si na bakaláři hodně zakreslil. V Praze je škola zaměřená pouze na filmovou tvorbu.

Dívala jsem se na youtube.cz na tvé tři animované filmy, které jsi vytvořil, ale Mechanického dědečka jsem nikde nenašla.

Ano. M. O. je jediný film, který jsem udělal v Praze a také jediný, který momentálně nesmím veřejně šířit. Natočil jsem více krátkých filmů, nicméně tyto tři na You Tube jsou ucelené. Davidův velký den je spíše cvičení, které vzniklo během dvou měsíců. Zrovna jsme se učili animovat chůzi, střídat záběry za sebe, aby příběh dával smysl.

V Davidově velkém dnu a Gráciích ses nechal inspirovat renesancí. Náhoda nebo záměr?

To byla náhoda. Například Grácie vznikly tak, že jsem během dvou měsíců musel vytvořit smysluplný film na téma „výtvarný sloh“. Mohli jsme se zabývat libovolným výtvarným obdobím. Zabrousil jsem v dějinách umění a narazil jsem na Grácie. Z nějakého důvodu mě napadlo, že by bylo zajímavé do obrazu zasáhnout a rozpohybovat ho. Chtěl jsem také vyzkoušet techniku, kdy mám daný obrázek, který není uzpůsobený k animaci, ale já ho k ní přetvořím. Tudíž jsem ve Photoshopu celý obrázek rozstříhal, dodělal jsem vše, co tam nebylo. A pak jsem ho rozhýbal - to mě bavilo nejvíc.

Jak si vybíráš hudbu ke svým filmům?

S hudbou je celkově problém, protože je většinou drahá. Tedy ta přejatá - archivní. Vždycky je lepší, když nějaký skladatel nebo kamarád hudbu složí. To se podařilo u Mechanického dědečka, kde ji složil můj kamarád Marek Hruška. Jinak jsem ji vybíral spíše náhodně.

Magnesia a nominace na studentského Oscara

Je samozřejmostí, že studenti zasílají svá díla na různé soutěže nebo festivaly? Jak to bylo s nominací na cenu Magnesia?

Ano, je to běžná praxe. M. O. jsem dokončil na jaře 2012 a poslal jsem ho na AniFest do Třeboně, kde získal cenu poroty.V září mi volali z Českého filmového centra, kde schraňují krátké studentské filmy. Chtěli M. O. zařadit na DVD, které posílají po festivalech. V rámci toho můj film přihlásili i na Magnesii. Tudíž jsem se o účast nijak nepřičinil a právě o to větší bylo překvapení, když můj snímek Magnesii vyhrál.

Na studentského Oscara tě přihlásil kdo?

Škola. Konkrétně film na Oscary může škola poslat jen jeden a navíc musí vlastnit určitý certifikát, který FAMU má. Můj film byl vyslaný jen díky tomu, že získal cenu Magnesia. Když prošel tímto výběrem, bylo jasné, že poputuje do Kalifornie.

Pociťuješ nějak prestiž spojenou s nominací na studentského Oscara?

Mnoho lidí má zájem o můj film nebo o mou osobu. Ozývají se mi i lidé, kteří by se mnou v budoucnu chtěli spolupracovat.

Nic si neplánuju a uvidím, co bude

Jakým způsobem získáváš zpětnou vazbu na tvé filmy ve škole?

Na FAMU to funguje jako na jiných uměleckých školách. Studenti chodí na konzultace k vedoucímu práce, průběžně předkládají nějaké výsledky. Studenti mají samozřejmě možnost konzultovat svůj film s více lidmi, například během hromadných promítání. Já to dělám i tak, že se ptám více pedagogů, více kamarádů, více dramaturgů a zjišťuju, co oni na to. Jednoduše se snažím, aby do toho byli všichni zapojení a každý k tomu měl co říct.

Jak to probíhalo u M. O.?

Konzultoval jsem námět ve škole, tam se rozvinul. Ve fázi, kdy jsem už upravoval storyboard, mi hodně pomohl střihač. Dal filmu finální podobu. Spoustu scén, které byly natočené, vyházel pryč. A já jsem ho nechal, protože má pro to cit.

Příprava studentského filmu je tudíž kolektivní práce.

Samozřejmě, může být hromadná, ale studenti si mohou domluvit i individuální konzultace. Mám zkušenost, že spousta lidí z nižších ročníků má ostych prezentovat svůj film před ostatními. Pro některé je lepší vyřešit to soukromě. Až jsou si prací jistí, ukážou ji dál.

Ty jsi v jednom z rozhovorů zmínil, že film M. O. vznikl hlavně díky podpoře FAMU.

Dostal jsem na film 50 000 Kč. To je velký rozdíl mezi zlínskou školou a FAMU. Stačí jen předložit před komisi všechny potřebné materiály včas - scénář, výtvarné návrhy - a student může získat od školy grant. Já jsem peníze použil na herce, catering, vypůjčení techniky a škola mi zároveň uhradila i pětidenní pronájem školního studia, které stojí nemálo peněz. Tohle ve Zlíně vůbec nefungovalo.

Byl to důvod, proč jsi odešel?

Ano, byl to jeden z důvodů. Chtěl jsem vědět, jak to funguje jinde.

Když jsi tady musel platit herce a ateliér, kolik oproti tomu stojí produkce animovaného filmu?

Celovečerní animovaný film, teď nemluvím o školním, je dle mých zkušeností několikanásobně dražší než film hraný.

Čím to je?

Vytvořit animovaný film trvá zpravidla mnohem déle. Zatímco hraný film se dá natočit i za půl roku, animovaný trvá třeba tři roky. Podílí se na něm spousta lidí a animátorů, kteří musí mít velmi specifické vzdělání a tím pádem jsou drazí.

Já jsem pracoval na celovečerním loutkovém filmu s Jiřím Bártou Na půdě. Rok se vytvářely jenom rekvizity, na kterých pracoval tým lidí. Teprve potom začalo natáčení, které se protáhlo na dva roky. Myslím, že kvůli tomu se nebudu věnovat celovečerním filmům.

Jaké mají absolventi možnosti realizovat své nápady, když opustí školu, ztratí školní zázemí a už od školy nedostanou grant?

Důležité je získat kontakty, což je na FAMU poměrně samozřejmé. Já už teď spolupracuji s několika kameramany a střihači a mám svou produkční.

Součástí výhry v Magnesii bylo i 100 000 Kč. Jaké s nimi máš plány?

Zatím je mám odložené na nějaký budoucí projekt, ale už jsem do nich trochu sáhl v rámci absolventského filmu. Doufám, že mi větší část zůstane na budoucí tvorbu.

A tvoříš momentálně něco?

Teď připravuji absolventský film, který bude kompletně kreslený. Je to příběh pro děti o malém chlapci, který potřebuje ulovit chobotnici, ale problém je, že bydlí v paneláku v Praze. Zároveň s filmem vzniká i knížka pro děti, kterou připravuji s kamarádkou scénáristkou.

Když mluvíš o dětské knížce, Česká televize bude spouštět nový kanál pro děti, ČT:D. To tě neláká?

Já už jsem pracoval v České televizi. Dělal jsem kompoziting, konkrétně v departmentu večerníčků, znělek a filmů pro děti. Přišla kemně spousta věcí od animátorů a já jsem je v počítači skládal dohromady . Z naší sekce putovaly zkompletované záběry do střižny. Strávil jsem v ČT rok a myslím, že to pro mě není to pravé. Vlastně nevím, co budu dělat v budoucnosti. Já si prostě nic neplánuju a uvidím, co bude.

________________________________________________________________

Bottom line: Filmovou tvorbu Jakuba Kouřila najdete na youtube.cz – Davidův velký den, Grácie, Cestou lesní. Jeho oceněný film Mechanický dědeček můžete shlédnout třeba na Letni filmové škole v Uherském Hradišti nebo v rámci „iShorts“ v kině BioOko v Praze.

Profil Jakuba Kouřila na CSFD.cz.