Včerejškem skončilo šestileté období, během nějž stagnovala minimální měsíční mzda v Česku na úrovni 8 tisíc korun. Schválené zvýšení o pětistovku se obešlo bez velké publicity, což odpovídá malému ekonomickému významu tohoto opatření. Ke krachům podniků či hromadné rušení pracovních míst kvůli zvýšení minimální mzdy jistě nedojde. Přesto stojí uvedená změna za hlubší zamyšlení.
Není skutečnost, že jsme se tak dlouho obešli bez zvýšení minimální mzdy, aniž by to vedlo k viditelným poruchám pracovního trhu či protestům nízkopříjmových pracovníků, důkazem jisté nadbytečnosti institutu minimální mzdy? Jako argument pro jeho existenci se nejčastěji uvádí, že má v Evropě silnou tradici. Jenže – centrálně stanovenou minimální mzdu zdaleka nemají všechny evropské země. Mezi ty, které se bez takového institutu obejdou, přitom patří všechny skandinávské země a Německo, kde ve všech případech funguje pracovní trh nadprůměrně dobře.
V Česku se počet zaměstnanců pobírajících minimální mzdu odhaduje na 120 tisíc, což představuje asi 3% všech zaměstnanců a kolem 2.5% celkové pracovní síly včetně OSVČ. Počet se dlouhodobě téměř nemění. Není známo, že by provedlo Ministerstvo práce a sociální věcí před návrhem na zvýšení minimální mzdy šetření mezi dotčenými, zda a jak změna přispěje ke zlepšení jejich sociální situace. Takový průzkum by zřejmě odhalil, že pro převážnou část těchto pracovníků není pobíraná minimální mzda jedinou odměnou za jejich práci. Dalšími zdroji jsou spropitné (nezdaněná, ale ve společnosti tolerovaná forma příjmu) či vyplácení části mzdy zaměstnavatelem v hotovosti (veskrze nelegální forma). Druhá z forem přitom dává malé šance příjemcům minimální mzdy, že by její zvýšení zlepšilo jejich příjmovou situaci. Pokud tahá za delší konec provazu zaměstnavatel, zřejmě svým zaměstnancům o zvýšené odvody státu zkrátí část mzdy vyplácenou v hotovosti.
Z poslední věty vyplývá, že na zvýšení minimální mzdy vydělá aspoň erár, a to díky vyšším odvodům na sociální a zdravotní pojistné. To je pravda. Jenže jde za prvé o drobné (řádově stamilióny korun ročně v porovnání s tisícem miliard rozpočtu vlády) a za druhé se tím institut minimální mzdy využívá k účelu, pro nějž zjevně není určen. Přímou vazbou na výši minimální mzdy se vyznačuje minimální výše odvodu na zdravotní pojistné, což lze také pokládat za určitý anachronismus. Odvody na zdravotní pojistné by jistě bylo možné konstruovat jinak a možná jednodušeji.
Úprava minimální mzdy je tak v současných českých poměrech více politickým než ekonomickým opatřením, a to s určitým populistickým nádechem. Vláda či někteří její členové mohou tímto aktem posbírat politické body, aniž by vysávali zdroje státního rozpočtu či způsobili viditelné ekonomické škody. Přístup ale nelze stejně bezproblémově replikovat vždy a všude. Příkladem budiž USA, kde se deklarované vstřícnosti Obamovy administrativy k otázce zvýšení minimální mzdy chytli pracovníci rychlého občerstvení a žádají rovnou dvojnásobek. A jak je prokázáno, nadměrně vysoká minimální mzda posiluje nezaměstnanost mladých.
