Česká ekonomika a politika - na co v učebnicích zapomněli

V ekonomických učebnicích se moc dobrého o politicích nedočtete.

Ekonomové většinou počítají s tím, že politici mají velmi krátkodobé uvažování a spíše než o celospolečenský blahobyt, ať už je to co chce, jim jde o jejich osobní prospěch. A protože politici mohou prospěch získat jen, jsou-li ve funkci, ekonomové očekávají, že pro své znovuzvolení jsou politici ochotni udělat vcelku cokoliv.

Nejčastěji se to projevuje v tzv. „political business cycle“: Vláda vždy šetří spíše na začátku svého funkčního období, a když se blíží volby, začne utrácet, protože vyšší vládní utrácení vede alespoň krátkodobě k vyššímu ekonomickému růstu a nižší nezaměstnanosti.

Samozřejmě, taková manipulace ekonomického cyklu není jednoduchá. Ještě před třiceti či čtyřiceti lety to bývalo snazší, protože politici měli v moci i centrální banky a mohli tedy manipulovat nejen s výdaji, ale také s úrokovými sazbami.

Ve většině zemí je ale měnová politika na vládě nezávislá a politikům zbyly pro krátkodobou stimulaci ekonomického růstu „jen“ vládní výdaje a daně. A načasovat jejich změny tak, aby pomohly ve volbách, není snadné.

Například americký prezident George Bush starší prohrál volby s Billem Clintonem v roce 1992 i díky tomu, že oživení ekonomiky přišlo pár měsíců po volbách (ekonomika rostla o 4,3 % přesně v době, kdy se úřadu ujímal Bill Clinton, zatímco v roce 1991 ještě klesala).

V Česku je vliv ekonomického růstu na volební výsledky možná ještě výraznější než v Americe: politici se nijak podstatně neliší a ve společnosti neexistují tak výrazné ideologické příkopy jako ve Spojených státech. Voliči proto hlasují převážně podle svých peněženek: když se ekonomice daří, vláda má naději na úspěch (sociální demokracie v roce 2002, do značné míry i pravicová koalice v roce 2010).

Američtí prezidenti mají ovšem jednu klíčovou výhodu: vědí, že volby budou třetí čtvrtek v listopadu každé čtyři roky, a mohou proto svoji politiku přizpůsobit předem známému datu.

Vláda Petra Nečase žádnou takovou jistotu neměla, protože byla pod permanentním tlakem parlamentu, ztrácela jednoho poslance za druhým a nemohla si být jistá, jak dlouho vydrží ve funkci. Přesto byla rozpočtová politika bývalé vládní koalice ODS, TOP09 a Věcí veřejných poměrně racionální, přinejmenším v prvních dvou letech po volbách. V roce 2010 se schodek veřejných rozpočtů snížil na 4,8 % HDP a v roce 2011 klesl na 3,2 % HDP, což bylo podstatně méně než průměr zemí eurozóny.

Z ekonomického hlediska lze jistě kritizovat, že k snížení deficitu přispěly vyšší daně více než snížení výdajů a že sociální výdaje dál vesele rostly. Ano, v roce 2012 byly sociální výdaje 767 miliard korun, tedy o 32 % vyšší než v roce 2006, kdy se pravicová koalice ujala vlády. Po očištění o inflaci tedy sociální výdaje vzrostly za posledních šest let o 23 %!

Nicméně je otázkou, jak by česká společnost reagovala na skutečné snižování sociálních výdajů, a lze tedy argumentovat, že česká vláda se v rámci možného snažila o racionální rozpočtovou politiku.

V čem však vláda naprosto selhala, byl odhad vývoje v roce 2012 a reakce na něj. Ačkoliv bylo evidentní, že ekonomika zpomaluje, vláda se rozhodla ještě jednou „utáhnout šrouby“ a znovu zvýšila DPH (pamatuje si ještě někdo, že zvýšení DPH mělo původně financovat důchodovou reformu?), zvýšila i přímé daně a zpřísnila výběr sociálního pojištění.

Výsledkem bylo sice další snížení schodku na 2,9 % HDP (po očištění o vliv jednorázového zaúčtování církevních restitucí), ale také propad ekonomiky o 1,2 %.

Během roku 2012 jedna politická krize střídala druhou, rozpadaly se koaliční strany a probíhala kampaň k prezidentským volbám, takže si nikdo z vlády příliš nevšímal politických důsledků ekonomické politiky.

Až na jaře letošního roku zřejmě došlo jak premiérovi tak ministru financí, že propadající ekonomika nevěstí nic dobrého pro jejich volební výsledky a začali přemýšlet, jak trend zvrátit. Vláda se rychle shodla na revizi rozpočtového plánu, zrušila plán na vyrovnání rozpočtu do roku 2016 a přislíbila i daňové úlevy na investice.

Jak už to ale bývá, reakce vlády byla opět zoufale zpožděná. Propad ekonomiky dosáhl podle všeho svého dna na konci loňského roku. Hrubý domácí produkt sice klesl ještě v prvním čtvrtletí letošního roku, ale to bylo způsobeno výlučně snížením zásob, soukromá spotřeba i investice (velmi opatrně) rostly. Bez ohledu na vládní politiku se česká ekonomika pomalu zotavuje a lze čekat, že i bez velké podpory vlády se vrací k růstu.

Nicméně paradoxy vlády Petra Nečase vrcholí v tom, že plody tohoto pomalého oživení již nebude sbírat ani ODS ani TOP 09, ale „super-průmyslová“ vláda Jiřího Rusnoka, která na něm nebude mít vůbec žádnou zásluhu.

Naopak, plány nové vlády na zvýšení investic vyvolávají spíše obavy. Ačkoliv jde zatím jen o velmi nejasné náznaky, zkušenosti nabádají ke skepsi. Veřejné investice jsou tou nejzkorumpovanější částí veřejných rozpočtů a prospěch z nich mají především skupiny přisáté na státní rozpočet, které ekonomickému růstu v dlouhodobější perspektivě více škodí, než prospívají.

Je jasné, že mnohamiliardové investice do železniční sítě, dálnic či, nedejbože, průplavů krátkodobě zvýší poptávku, povedou k vyšší zaměstnanosti a k vyšším mzdám.

Je ovšem otázka, do jaké míry bude nová vláda schopná a ochotná takové investice efektivně naplánovat a řídit. Platí, že země obecně méně zkorumpované a s profesionálnější státní správou dokážou investovat veřejné prostředky tak, že to ekonomice prospívá. V zemích postižených korupcí a s neefektivní státní správou však vyšší výdaje vedou k nižšímu ekonomickému růstu.

Musím se přiznat, že v případě České republiky mám z hesla „proinvestovat se k růstu“ docela obavy.

Sledovat @hndialog