Bez diktatury to nepůjde. Nebo ano? Ale aspoň vězme, co nás čeká

Stavební kameny našeho svobodného státu nám postavily generace předků, kterým se o svobodě v dnešní podobě ani nesnilo. Nástroje, které nám mají dnes zaručovat právo svobodné volby, se narodily v totalitních kulisách. Nemůžeme být překvapení, když nám tedy dříve či později někdo s pendrekem začne vtloukat dokonce třeba i tu svobodu do hlavy, hlava nehlava.

Politické elity nám zpestřily léto dohadováním se o zavádění diktátorských praktik a soumraku parlamentní demokracie. Není se přitom čemu divit. Bývalý německý ústavní soudce a právní filosof Ernst-Wolfgang Böckenförde nám už před čtyřiceti lety poradil svým slavným dilematem, že svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které však sám nedokáže zajistit. Předpokladem jeho existence je totiž to, že jím zajišťovaná svoboda bude regulována zevnitř morální podstatou jednotlivců a homogenitou společnosti. Tyto síly vnitřní regulace se ale nedají zajistit právním donucením a autoritativními příkazy – jimi by se liberální stát vzdal svobodnosti. A nezbylo by mu než sklouznutí do totalitárních praktik.

Je zbytečné hledat v zákonných normách, ústavu nevyjímaje, ducha či zvyklosti. Ty můžeme najít a naplnit jedině v sobě, a stejné platí o politických elitá(ří)ch. Při absenci pre-politické shody na hodnotách pak nezbývá než se soustředit na co nejvhodnější praktické fungování státu, u vědomí všech jeho mezí a nedostatků. A oprávněně volat po tom nejklíčovějším: když už nic jiného, tak žádat PŘEDVÍDATELNOST. Sklony mnohých soudců i dalších právně vzdělaných a rozhodovací mocí nadaných příslušníků státního aparátu překonávat tzv. přílišný formalismus dovozováním lecčeho, co v zákoně není, a co by tam však mít chtěli, vede na scestí. Mnozí zapomínají, že zákony jsou zde především kvůli prevenci, aby ten, kdo je chce dodržovat, znal své meze. A ne primárně kvůli represi, ta je až druhá na řadě. Je to právě litera zákona, která dává řád a předvídatelnost následků.

Dovolávání se politických špiček toho, že nikdo nemá být trestně stíhaný za něco, co se po dlouhá léta běžně provádí, duní naivitou (korupce či krádeže jsou s lidstvem také odnepaměti – proto by snad neměly být stíhány?). Na druhou stranu ale úvaha typu „kdybych to býval věděl, tak bych tam býval nešel…“ moje sympatie má. Sebenespravedlnější pravidlo není nepřítel, pokud jej dopředu známe a můžeme se na něj připravit. Jestliže začne být čím dál silněji prosazováno v praxi to, že normu svým výkladem dotváří a zčásti i vytváří (!) justiční orgán, je veta po předvídatelnosti. A také po spravedlnosti, protože nelze odvrátit zásadní paradox: aby takovýmto dotvářením mohla norma „vzniknout“, musí být na někom takříkajíc vyroben judikát.

Ostatní si ho už pak přečtou, ale co ten první – copak ten nemá nárok na to, aby jeho věc byla posouzena tak, jak to s ohledem na znění zákona a dosavadní praxi mohl předvídat? Snaha o dosažení dokonalejší spravedlnosti překvapivými interpretačními konstrukcemi a opovržlivým označováním úzkého držení se textu zákona za přepjatý formalismus pak popírá sebe samu, a v důsledku vede k nespravedlnosti největší. I nedokonalé znění zákona tak musí být hradbou, přes niž se justiční voluntarismus neprovalí – a pokud je zákon špatný, změnit ho musí poslanci – nikdo jiný.