Al-Káida: Mizerně řízená firma

Řada analytiků ve státních službách i mimo už centrálu al-Káidy coby funkční strukturu, která by mohla být regionálně působícím a jinak téměř zcela autonomním odnožím k prospěchu, odepsala. Rozruch kolem uzavření devatenácti amerických ambasád a konzulátů na Středním východě a v Africe (překvapivě třeba i ve rwandském Kigali nebo madagaskarském Antananarivu) předminulý týden ji ale znovu vrátil na titulní stránky novin.

Třeba předeslat, že dosud není zcela jasné, proč přesně k tak rozsáhlým bezpečnostním opatřením došlo. Podle zdrojů Washington Post za nimi stál odposlechnutý cvrlikot na online fórech. To samé bylo zřejmě zpravodajskými službami řečeno americkému Kongresu s tím, že k odposlechu mohlo dojít jen díky špionážním programům NSA (National Security Agency) schváleným v rámci Foreign Intelligence Surveillance Act. Přestože nemá jít o stejné programy, které jsou nyní pod palbou kritiky díky odhalením Edwarda Snowdena, vyvstala okamžitě otázka, zdali nejde o legitimizační opatření amerických tajných služeb tváří v tvář kritice veřejnosti a části amerického politického spektra (nejen demokratů, ale i libertariánsky smýšlejících republikánů).

Některá americká média rovněž psala, že součástí odposlechů byla i konverzace mezi současným lídrem globální Al-Káidy Ajmánem al-Zavahrím a velitelem regionální odnože Al-Káidy na Arabském poloostrově (AQAP) Násirem al-Vuhajším. Této teorii nasadila korunu dvojice novinářů Eli Lake a Josh Rogin, kteří přišli na základě rozhovorů se svými kontakty ve zpravodajských službách s tvrzením, že za uzavřením diplomatických misí stál odposlech „konferenčního hovoru“ více než dvaceti vedoucích představitelů Al-Káidy a regionálních teroristických skupin – vedle AQAP například Al-Káidy v Iráku, Al-Káidy islámského Maghrebu, pákistánského Tálibánu, nigerijské Boko Haram či nejmenovaného uskupení v Uzbekistánu.

Tvrzení, které ihned navodí představu schůzky spiklenců, kteří se při osnování své celosvětové konspirace již nemusí scházet na pražském hřbitově, ale kdesi v temných zákoutích internetu, vyvolalo mezi analytiky značnou skepsi. Představu, že by al-Zavahrí přímo komunikoval on-line ze svého počítače kdesi v Pákistánu, místo aby posílal po kurýrech elektronicky šifrované zprávy, které by následně byly šířeny po zabezpečených diskusních fórech, považují i ti, kdo jsou přesvědčeni o trvající úloze „centrály“, za iluzorní.

Navíc, když minulý víkend osmnáct z devatenácti diplomatických misí opět zahájilo činnost, vysvětlilo americké ministerstvo zahraničí trvající uzavírku (a evakuaci) ambasády v jemenském San’á „pouze“ trvající hrozbou lokálního útoku provedeného AQAP. Prezident Obama vzápětí v televizním vystoupení uvedl, že Al-Káida coby kdysi relativně centralizovaná organizace značně oslabila, nemá valnou operační kapacitu a „metastázovala“ v regionální hnutí, které nadále představuje hrozbu, avšak proti cílům svou povahou lokálním. Takovými mohou být právě ambasády nebo, v případě Jemenu, infrastruktura spojená s obchodem s ropou. (Zdroje New York Times hovořily v této souvislosti o zmařeném útoku na ropný terminál v přístavním městě al-Mukkala. Na druhé straně, podobné útoky se v Jemenu dějí celkem pravidelně.)

Přesně jakou roli sehrává nadále centrála al-Káidy v připravovaných či realizovaných teroristických útocích na Středním východě a v severní Africe, se dá říci stěží. Poslední zprávy nicméně přiměly amerického akademika Jacoba N. Shapira k nevšednímu obecnějšímu komentáři pro Foreign Affairs. Jeho hlavní myšlenka: teroristické skupiny řeší stejné manažerské problémy jako každá větší firma.

A přestože se jedná o konspirační skupiny, mají překvapivou tendenci k přebujelé byrokratizaci, včetně vedení obsáhlé dokumentace (záznamy z jednání, účetnictví, osobní databáze, zprávy, individuální plány činnosti, žádosti o proplacení nákladů apod.) a mikromanagementu. Údajné al-Zavahrího kontaktování jeho podřízených v Jemenu v 90. letech, aby jim vyčinil za to, že si pořídili nový fax, i když starý ještě fungoval, může cosi vypovídat o manažerských schopnostech šéfa centrály Al-Káidy, zároveň je ale podle Shapira projevem obecnějšího trendu. Tak jako manažeři Walmartu, i šéfové teroristické skupiny musí vynakládat zdroje na to, aby kontrolovali své „zaměstnance“ a motivovali je k „práci“ ve prospěch organizace. V podmínkách, ve kterých působí (které například oboustranně vylučují odvolání k platné legislativě), a vzhledem k tomu, že jejich zaměstnanci nemají nutně právě kladný vztah k autoritám – aspoň těm světským – je jedinou cestou, jak udržet organizaci v chodu, udržování co nejpřísnější disciplíny a dohledu. A to i přesto, že uchováváním detailů o jejím chodu a rozsáhlé komunikaci násobí riziko svého odhalení.

Používat metaforu firmy k vysvětlení fungování teroristické organizace má samozřejmě své meze. Teroristická skupina není z hlediska své struktury organizací v tradičním slova smyslu. Také shodnout se na tom, co definuje zisk, je v jejím případě obtížnější.

Možná nám ale přece jen může pomoci rozšířit řadu konkurenčních teorií, proč je role centrály Al-Káidy oproti situaci před deseti lety, alespoň podle zdá se převažujícího názoru, umenšena, o teorii stavějící na nezvládnutém napětí mezi účinnou kontrolou a udržením korporátní disciplíny na straně jedné a utajením a připoutáním organizačních jednotek s odstředivými tendencemi na straně druhé.