Rozpuštění podle českých ústavních tradic

V pátek předseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Stanislav Polčák poukázal na několik problémů, které budou spojeny s chystaným rozpuštěním této komory.

Nedomnívám se, že by z hlediska čistě ústavního práva tvořily nepřekonatelnou potíž. Všechny podstatné argumenty uvádí v citovaném článku kolega Jan Kysela.

Jen malé shrnutí. Podpis tří ústavních činitelů, mezi nimi předsedy či předsedkyně Poslanecké sněmovny sice je součástí schvalovacího procesu zákona, ale není podmínkou jeho platnosti. Zákon tedy lze vyhlásit i bez některého, v případě nutnosti i beze všech tří podpisů. Tak se to ostatně stalo v nepočítaném množství případů, když Václav Klaus odmítal některé zákony podepisovat a ani je nevetoval.

Toto ale je čistě pohled ústavněprávní.

Zajímavý pohled na věc nabízí další z kolegů, Pavel Hasenkopf ve svém blogu. Nesouhlasím s jeho názorem, že absence podpisů je z hlediska ústavněprávního větším problémem. Oním "pošťákem", od něhož zákon odchází a k němuž se zase vrací, může být analogicky předseda Senátu.

Kolega však odkrývá poměrně významný problém spočívající v tom, že v tomto případě se čistě s ústavněprávním pohledem nevystačí. Ústavní soud velmi rád rozlišuje ústavní právo od zbytku právních oborů, které několikrát označil za "jednoduché" právo. Se kterým se nakládá zcela jinak, než se zbytkem právního řádu.

Může to tak být, ale zastírá to základní pravdu - ústavní právo zhusta ke své realizaci ono "jednoduché" právo potřebuje. Bez něj je ničím. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Za zpracování textu schváleného zákona odpovídá legislativní odbor Poslanecké sněmovny. Ten jistě rozpuštěn nebude. Podléhá ale a je nástrojem předsedy či předsedkyně Poslanecké sněmovny. A tady se nabízí jedna drobná, velmi praktická otázka - může legislativní odbor Poslanecké sněmovny být řízen předsedou Senátu? Na základě jakého právního předpisu? Bylo by vhodné si to ujasnit, aby bylo také jasné, jak to bude s případnou odpovědností, dojde-li k nějakému problému.

Nepochybně se tyto otázky dají nějak vyřešit. Upřímně řečeno, jako nejvhodnější mi připadá řešení č. 3, které uvádí Pavel Hasenkopf. Ale rád se nechám překvapit, jak kreativní bude ten, kdo toto rozhodne. Mimochodem, kdo to bude?

Opět narážíme na to, že základní metodou práce našeho ústavodárce je po dobu už téměř 21 let záplatování. Problémy se u nás řeší, pokud se tedy přímo netvoří, až tehdy, když nastanou. A obvykle novela Ústavy problém nevyřeší celý, ačkoliv vhodné řešení je dlouhodobě známé a zhusta je politicky nekonfliktní.

Popsaný problém vyrůstá z toho, že naši reprezentanti v obou komorách parlamentu nebyli schopni za 21 let naplnit čl. 40 Ústavy a přijmout tzv. stykový zákon. Tedy zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakož i navenek. Tedy normu, která by stanovila pravidla pro vzájemnou spolupráci obou komor našeho parlamentu. V ní by měla být obsažena ona chybějící ustanovení např. o zastupování předsedy rozpuštěné Poslanecké sněmovny předsedou Senátu a za jakých podmínek se tak děje.

Jak jsem uvedl výše, z hlediska čistě ústavního práva situace, k níž zřejmě dojde, není nijak zásadně problematická. Odvahu a kreativnost, kterou bude muset projevit patrně legislativní odbor Poslanecké sněmovny, dotyčným nezávidím. Všechno vypadá jinak z poslanecké lavice nebo od televize (případně z kterékoliv strany webu) a jinak, když má člověk na svou odpovědnost učinit něco, pro co nemá žádný právní podklad.

Čeká nás tedy zřejmě další záplata. Doufejme, že problémy jen vyřeší a nestvoří nové. Jak je také naší novodobou tradicí.