Mediace - mezi businessem a státem (?)

Mediace jako druh alternativního řešení sporů se, jak už to až podezřele často bývá, ze zemí Evropské unie jako poslední usídlila i v České republice. Nemůže zato až tolik aktivita rozličných nevládních organizací a asociací mediátorů, kteří mediaci již léta v malém měřítku vykonávali i bez existence zákona.

Tyto skupiny ovlivněné zejména jejím úspěšným využíváním v anglosaských zemích se u nás snažili mediaci propagovat od devadesátých let a prosazovat i přijetí rozumného zákona. Přesto bylo nutno počkat na transpozici směrnice Evropské unii, která upravuje mediaci v přeshraničních sporech  v obchodních a občanských věcech. Ta donutila i pomalejší a neochotnější české úřady zavést tento ekonomicky i lidsky méně náročný způsob řešení sporů formou zákona  nejen pro spory přeshraniční, ale i ty domácí, probíhající jen uvnitř České republiky.

K jedněm z mála průkopníků alternativních řešení sporů v právnické obci patří Robert Cholenský, který letos u nakladatelství LINDE vydal knihu Praktický průvodce mediací. Na účastníky mediace pod vedením mediátora se nedívá pod lupou suché racionality či právnického formalismu, ale v širších souvislostech. Tedy jako na sporné strany, které mají svoje zájmy či potřeby, někdy i s nějakou tou vrstvou emocí, jež je potřeba i v procesně zarámovaných řízeních co nejefektivněji uspokojit. Proto klade velký důraz na čistotu procesu a jeho jednotlivé fáze.

Začít je třeba s přemýšlením o tom, jak vést případný spor už předem, což lze začlenit do smlouvy obdobně jako u rozhodčích doložek, neboť přemlouvání druhé strany k mediaci až po vzniknutí sporu může být složité. I tak je to ze začátku – bez masivnější zkušenosti občanů v praxi – zatím častější cesta. Podrobný popis průběhu po sobě jdoucích fází mediace, které po tomto začátku a výběru vhodného mediátora následují, může podnikatelům či představitelům státních orgánů uvažujícím o jejím využití otevřít oči ohledně prostoru, který pro jejich potřeby mediace nabízí.

Přijetí zákona bez osvěty pomoci nemusí

To, že máme k mediaci od loňského roku zákon a že zkoušky na registrovaného mediátora úspěšně složilo před komisemi ministerstva spravedlnosti – v případě advokátů i před komisemi advokátní komory – prvních několik jedinců, nestačí k tomu, aby se mediace zpopularizovala a zapustila opravdové kořeny. Její využití mohou do budoucna doporučit soudci. A to včetně uvážení toho, že někdy přímo nařídí stranám strávit 3 hodiny s mediátorem, během nichž se mohou dohodnout na jeho využití a vyhnout se tak pokračování řízení u soudu.

To však stále mnoho nemusí znamenat. Před několika měsíci jsem se ve studii pro Evropskou komisi zabýval mimo jiné právě kvalitou fungování mediace nejen v Česku, ale i na Slovensku, kde mediace díky již v roce 2004 schválenému zákonu nějaký ten pátek v praxi funguje. A zjistil jsem, že formální existence zákona či několika mediačních center vůbec nemusí znamenat odbřemenění soudů nebo úsporu času i peněz podnikatelů. Její efektivní využívání totiž ve více státech naráží na stále malé povědomí u lidí, bez nějž nemůže vzniknout přirozená důvěra, která by postupně nahradila zdlouhavé řešení sporů u formalističtějších institucí.

Cesta od pletení si mediace kupříkladu s meditací a představením si její užitečnosti totiž vede přes širší a dlouhodobější osvětu zejména ze strany právnických elit a pak také výsledky z konkrétních případů. Samotné státní orgány – zejména v postkomunistických zemích EU – na osvětu totiž důraz nekladou. V tom je velký přínos právě zmíněné publikace.

Jak správně upozorňuje v jednotlivých exkurzech, díky mediaci mohou vedle rozvádějících se rodičů, jimž (a jejich dětem především) by mohla mediace pomoci v ulehčení od tíhy nepříjemného rodinného období, či spotřebitelů, začít využívat především podnikatelé při sporech mezi sebou (včetně negativně se vyvinuvších vztahů s obchodními partnery v ostatních zemích EU) nebo i se zaměstnanci, a dokonce i státní orgány samotné.

Komu se mediace vyplatí?

Protože má autor Praktického průvodce mediací mediační průpravu vedle dalšího z USA a navíc široké historické a teoretické znalosti, odkazuje nejen na alternativní řešení sporu obecně a způsoby vedení mediačních sporů zvláště, ale i na možnosti, které mediace skýtá pro státní orgány či byznys. Nejde jen o věcnější řešení námitek u liniových i dalších staveb, kde se liší náhledy státních orgánů a dotčených občanů nebo ochránců přírody či hledání společného řešení nebo možnosti využití mediace ve složitých vztazích v rámci Public Private Partnershipu.

Proč nepřeklenout také některé vleklé problémy přílišného resortismu jednotlivých ministerstev vedením mediace i uvnitř státní správy? Nešlo by se postupně učit přirozenější komunikaci mezi zástupci orgánů, mezi nimiž se může klenout propast díky rozdílnému pohledu na jednu věc v rámci schvalovaných politik či formalizovaných připomínek v tabulkových formulářích k jednotlivým zákonům?

Jednoduchý komentář k nové právní úpravě – pro neprávníky se strachem z nudného znění paragrafů naštěstí – tvoří jen menší část publikace. Přesto je nutno vyzdvihnout, že vysvětluje nepříliš početná ustanovení mediačního zákona srozumitelně i pro laiky. Gros průvodce ovšem představují právě praktické zkušenosti, včetně vedení sporů z pozice rozhodce. Ty autorovi dovolují poskytnout návod v jednoduchých krocích, jak si vybrat nejlepší metodu řešení sporu v českých podmínkách v kontextu všech možností, které se nabízejí.

Čtenář se tak může dozvědět, proč i přes svoji praxi v oblasti rozhodcovsky řešených sporů dává autor přednost pro řadu situací mediaci nebo že je smluvně možné udělat doložky, které umožní výběr mezi řešením za pomoci mediátora či rozhodce. Mediátor se pak samozřejmě vyplácí zejména tam, kde není potřeba autoritativního procesu s prvky donucení během něj samotného v podobě předběžných opatření či nucení k účasti na jednání. S takovouto znalostí může ušetřit nejen opatrný byznysman, ale každý občan.

Rychlost: mediační gepard proti soudní želvě?

Cesty k maximálně efektivnímu řešení sporu publikace dále opírá nejen o poznatky z probíhajících výzkumů a odborných studií v anglosaských zemích, jimž mediace ekonomicky ulevuje od přetíženého soudnictví i nervů sporných stran už desítky let, ale i o vlastní výzkumy v Česku. Čtenář se tak dozví, že délka, nákladnost i možnosti ovlivňovat průběh a výsledek soudního sporu hrají pro využívání mediace i na základě autorova průzkumu založeného na datech ministerstva spravedlnosti o práci soudů u nás.

Z výzkumů v Česku vychází, že soud učiní pouhý první úkon v řízení o sporu z kupní smlouvy či smlouvy o dílo za 91-200 dní po podání žaloby! V této lhůtě může být u stran, které dopředu ve smlouvě myslely na řešení sporu za pomoci mediace a jsou ochotny se spolu scházet, již několik týdnů skončena. Pokud by mediace skončila úspěšnou dohodou po 60 dnech, stále by trvala 25x kratší dobu než běžné obchodní spory (v roce 2011 to činilo průměrně 1537 dní).

Oproti soudnímu řízení je právě mediace zcela pod kontrolou sporných stran a je jen na nich, zda spolu uzavřou mediační dohodu a opatří jí i doložkou vykonatelnosti u notáře, aby byla závazná stejně jako rozhodnutí soudu. Bez existence zákona se právě právní závaznosti dohod uzavřených na základě úspěšně proběhlé mediace lidé báli. Mediace díky novému zákonu může být také schválena jako soudní smír, možné je i vydání mediační dohody ve formě rozhodčího nálezu.

Mediace může jednoduše podle Roberta Cholenského „vylepšit komunikaci mezi stranami a výrazně zvýšit jejich šance na vytvoření kreativního řešení s přidanou hodnotou, které bude přijatelné pro obě strany“. A to rozhodně v dnešní době, kde tvořivost nahrazuje rigiditu ve stále více oblastech lidského konání, stojí za její vyzkoušení. Nemyslíte?

   Jiří Kopal je místopředsedou správní rady think-tanku Evropské hodnoty.