Pravděpodobný útok chemickými zbraněmi proti civilním cílům směřuje podle všeho k bodu, kdy bude v syrském konfliktu překročena červená linie, vytyčená před časem americkým prezidentem Obamou. Mezi západními politiky panuje víceméně shoda, že použití chemických zbraní si vyžaduje západní ozbrojenou odpověď, méně jasné je, jak by taková intervence měla vypadat, co když nepřinese kýžený úspěch a zda je připraven plán B, pokud původní selže.
Otazníky
Nasazení chemických zbraní je zakázáno Ženevskou konvencí. Přesto existuje množství států, které jsou schopny si chemickou munici obstarat. Důvod je nasnadě, na rozdíl od jaderné bomby, nevyžaduje proces naplnění dělostřeleckého granátu, nebo raketové hlavice chemickým agentem sofistikovanější technologii.
Syrský prezident představuje typ nelítostného vládce, který v případě, že bude zahnán do kouta, nepochybně nebude váhat s použitím jakéhokoli k prostředku když ne k udržení u moci, tak alespoň k záchraně vlastní kůže. Vzpomínky na osud libyjského vůdce Muammara Kaddáfího jsou stále živé a syrská občanská válka dospěla do stavu, kdy smír mezi oběma stranami zřejmě není možný.
Nicméně syrská armáda v uplynulých měsících opět získala v konfliktu strategickou iniciativu, čemuž značně pomohl příchod zkušených bojovníků libanonského Hizballáhu, kteří ovládli boj v zastavěných prostorech syrských měst, kde předtím měli navrch povstalci. Nezdá se příliš logické, aby režim riskoval mezinárodní intervenci v době, kdy získává převahu, zvláště když si uvědomuje, že jakékoli brutální vystupňování násilí s nejasným původcem bude a priori stejně připsáno syrské vládě. Vyloučit nelze sólo akci části syrské generality, ale právě tak ani snahu některých skupin povstalců zaútočit ukořistěnou chemickou municí proti civilistům s cílem zvrátit průběh konfliktu vyprovokováním západních mocností k akci.
Pasti červené linie
Není příliš pravděpodobné, že by vlády států jako Velká Británie a Francie, jež mohou snahou sesadit Bašára Asada sledovat vlastní regionální a politické zájmy, riskovaly jakoukoli akci bez alespoň částečné podpory USA. Nakonec na příkladu intervence v Libyi se ukázalo, že americká logistika byla pro úspěch akce NATO klíčová.
Spojené státy však nemají mnoho důvodů, proč se v Sýrii angažovat. Za prvé v uplynulých letech zahájily exit strategii, jež jim má umožnit elegantní ústup z vyčerpávajících misí na Blízkém východě, aby mohly část mocenského potenciálu vrhnout do Tichomoří a málokdo z představitelů ozbrojených sil má zájem zopakovat si horor sektářské války a protipovstaleckého boje v ulicích Bagdádu, nebo Fallúdže. Těžko si představit, že by případná delší intervence v nábožensky a etnicky ještě více heterogennější Sýrii skončila jinak.
Na druhou stranu překročení červené linie v podobě obrázků těl civilistů, včetně dětí, zahalených po pravděpodobném útoku sarinem do bílých prostěradel, zesiluje uvnitř americké administrativy tlak zásah s cílem ukončit celý horor, nebo alespoň vyslat tvrdým úderem jasný signál.
Použití chemických zbraní ale nemá historický precedent v nasazení síly tam, kde zabíjely. Když v roce 1988 použil Saddám Husajn zakázaný yperit proti ofenzivě íránské armády, dělo se tak s minimálně vědomím Američanů.
Barack Obama se nyní dostal do pasti. Hlavní spojenci Asadova režimu, Rusko a Čína, nainvestovaly do jeho podpory tolik, že budou do poslední chvíle bránit ozbrojené intervenci, nebo jeho svržení, ale sami se do ozbrojeného vystoupení na Asadovu podporu nepohrnou, spíše budou hledat slabá místa, kde budou schopni Západ tvrdě udeřit, ale zároveň je to bude stát málo. Objevují se předpoklady, že by například Írán mohl prostřednictvím Hizballáhu zahájit rozsáhlou kampaň únosů západních turistů a Rusko zapomenout na některé své závazky v Afghánistánu, nebo v souvislosti se Severní Koreou.
Amerického prezidenta tak z jedné strany tlačí moralisté, apelující na povinnost Ameriky zasahovat v případech masivního porušování mezinárodního práva a zároveň není jasné, co případná intervence nebo letecký útok na syrské cíle vyřeší. Pokud se rozhodne k akci, riskuje obrovskou destabilizaci regionu a rozsáhlé proxy útoky na americké a západní cíle. Pokud řinčení zbraněmi je pouhý bluff, riskuje, že si hlavní rivalové Čína a Rusko jeho počínání vyloží jako slabost.
Nezamýšlená katastrofa
Podobně jako v čase před vpádem do Iráku v roce 2003, doprovází dunění válečných bubnů dva faktory, velmi typické pro dnešní dobu. Prvním je morální panika, které se později pravděpodobně změní v úlek nad tím, že intervence klid nepřinesla, naopak mnohdy situaci ještě zhoršila. Druhým je zjištění, že relativní skepsi vojenských štábů k plánované operaci často vyvažuje o to silnější volání do útoku ze strany politických figur, jež nenesou přímou zodpovědnost za řízení bojových těles. Vyslání ozbrojených sil do boje proti suverénní zemi je arogantně vnímáno jako krok technologické povahy, jež sebou nenese závažné politicko-bezpečnostní důsledky.
Irácké tažení bylo dopředu špatně připraveno. Počítalo s rychlou porážkou Husajnovy armády (což se povedlo) a dále klidným přechodem Iráku směrem k pluralitnímu politickému systému. Místo toho uvízly koaliční jednotky uvnitř krvavé občanské války dvou znesvářených konfesí.
V případě Sýrie by pravděpodobně nebyl jistý ani úspěch vojenského tažení. Jakkoli administrativa Spojených států oficiálně mluví v duchu, že případný útok by byl pouze časově omezený letecký a námořní úder na sklady chemických zbraní, existuje značný důvod ke skepsi.
Za prvé, předpoklad úspěšného kombinovaného omezeného úderu proti skladištím chemických zbraní vyžaduje dokonalé zpravodajské poznatky o jejich lokaci. I za předpokladu, že jimi západní spojenci disponují, není vůbec jisté, zda by se podařilo zničit všechny. Za druhé, můžete spolehlivě verifikovat zničení cílů protiletadlové obrany, nebo odpalovacích ramp, jak ale potvrdit fakt, že došlo ke zničení látek, jež jsou jako chemické agenty v náplních bojových hlavic používány? Navíc hrozí, že účinky řady z nich by právě jako vedlejší produkt bombardování mohly být iniciovány.
Vše závisí na krocích americké administrativy. Šlo by o druhou intervenci Baracka Obamy v rámci jeho funkčního období. Zatímco je Sýrie na první pohled snadno srovnatelná s Libyí, situace bude daleko složitější. Obama si bude chtít udržet kredit toho, kdo neváhá zasáhnout proti tyranům, na druhou stranu se bude potýkat se slabou politickou podporou a rizikem, že nepovedená akce nažene vítr do plachet Rusku, Číně a Íránu. Zároveň nemá jistou výhru ani v případě, že by západní úder šlo označit za vojensky úspěšný. Protiakce Íránu a Ruska (ať přímé, či nepřímé) by ve spojení s nestabilitou, rozšířenou do Jordánska a Turecka mohly znamenat zvýšené riziko ohrožení západních aktiv po celém světě.
Odborný spolupracovník think-tanku Evropské hodnoty
