Sýrie: Správná intervence?

Přesně před týdnem (21. 8.) došlo s nejvyšší pravděpodobností na damašském předměstí Gúta k útoku nervovým plynem. Podle organizace Lékaři bez hranic, spolupracující s místními zdravotnickými zařízeními, si vyžádal 355 životů civilistů, na 3 600 lidí muselo být po vystavení plynu ošetřeno. Izraelská televize minulý týden na základě informací ze zpravodajských zdrojů uvedla, že za útokem stojí vládní jednotky 155. brigády 4. obrněné divize pod velením prezidentova bratra Máhira.

Akce a reakce

Po měsících přešlapování a postupně stupňované pomoci rebelům se nyní Washington rozhodl jednat a začal pracovat na zdůvodnění vojenského zásahu. Ministr zahraničí Kerry označil událost v Gútě za nejhorší útok chemickými zbraněmi v posledních dvou desetiletích a „morální obscénnost“, z níž obvinil Asadův režim. Zároveň americká administrativa varovala před možností dalších útoků (a tedy nutností zabránit budoucímu zlu, podobně jako v Benghází v předvečer intervence v Libyi v roce 2011). Prezident Obama navíc mluví o ohrožení klíčových amerických zájmů s odkazem opět na (možnost) šíření zbraní hromadného ničení a nutnost chránit spojence a americké základny v oblasti. Probíhají konzultace s významnými spojenci a regionálními hráči – Francií, Británií, Tureckem nebo Saúdskou Arábií – Ruskem (které nicméně brání přijetí rezoluce RB OSN, jež by údery mohla posvětit z hlediska mezinárodního práva, a zpochybňuje, že za nimi stojí právě Asadův režim, který Moskva dlouhodobě podporuje) i Kongresem. K obvinění Asada z chemického útoku v Gútě se připojila i Arabská liga, přestože je třeba zdůraznit, že bez dvou sousedů Sýrie: Iráku a Libanonu.

Zdá se, že útoky, pravděpodobně vedené ze vzduchu a moře, by tak mohly být zahájeny už ve čtvrtek (kdy se bude hlasovat o britské pozici ve Westminsteru) a trvat několik dní.

OSN je tak aspoň prozatím ze hry. Má sice na místě inspektory, původně vpuštěné do země, aby vyšetřili údajné předešlé útoky chemickými zbraněmi, jejich práce ale bude trvat ještě nejméně několik dní a slovy Bílého domu a amerického ministerstva zahraničí je zbytečná, protože režim již ostřelováním oblasti zahladil stopy.

Casus belli

Deklarovaným cílem intervence není ochrana civilistů. Nejde tak o intervenci humanitární. Není jím ani změna režimu v Damašku, a nejde tak, aspoň v prvním plánu, o intervenci liberální. Přestože se Obamovi podařilo sešikovat na podporu zásahu i jestřábí republikány, kteří jinak na mezinárodní právo dvakrát nedají (a v republikánské straně situace prohloubila spor mezi intervencionisty a isolacionisty, zastoupenými třeba Randem Paulem), za cíl intervence je prohlášena právě ochrana mezinárodního práva, především normy zakazující používání chemických zbraní.

S tím je spojeno několik problémů. Za prvé, přestože se intervence tváří jako internacionalistická, odehraje se bez mandátu mezinárodního společenství k použití síly (který může udělit pouze Rada bezpečnosti OSN, kde by podobnou rezoluci blokovalo Rusko – které se cítilo podvedeno v libyjském případě, kdy rezoluci k zásahu projít nechalo, ale představovalo si ho o hodně jinak – a Čína). Nebylo by to poprvé, kdy se země NATO uchýlí k bombardování bez podobného mandátu. V případě irácké operace Desert Fox (1998) jednaly ale aspoň bez otevřeného odporu členů Rady bezpečnosti OSN; v případě Kosova (1999) mohly aspoň poukázat na probíhající humanitární krizi, která měla být útoky zastavena.

Za druhé, chybějí jasné a nerozporovatelné důkazy, že za útokem v Gútě je právě Asadův režim. Legitimizace intervence se tak bude opírat pouze o svědectví organizací, jako jsou výše zmínění Lékaři bez hranic, rovněž výše zmiňované (avšak neveřejné) izraelské zpravodajské informace, a předpoklad, že rebelové nemají kapacity k provedení útoku takového rozsahu. Společně mohou působit docela přesvědčivě. Zbývá přesto otázka, proč by režim (aspoň pokud o něm můžeme uvažovat jako o relativně jednotné entitě) provedl podobný útok právě ve chvíli, kdy do země konečně vpustil inspektory OSN.

Proč právě teď

Za třetí, s velkou pravděpodobností, přestože i zde jednoznačné důkazy chybějí, nebyly minulý týden chemické zbraně použity v syrském konfliktu poprvé (a k jejich užití se přitom mohla velmi snadno uchýlit i opozice).

V té souvislosti se nabízí otázka: Proč právě teď? Občanská válka v Sýrii trvá už přes dva roky a konvenčními zbraněmi zde bylo povražděno víc než sto tisíc civilistů. K jejímu protahování, a tak nepřímo i k tomuto hrozivému číslu přispěly nepřímo i vnější mocnosti včetně těch západních: vnitrostátní konflikty jsou nákladné a zahraniční podpora může být pro válčící strany stejně cenným zdrojem umožňujícím vedení vojenských akcí (anebo vlastní obohacení) jako aluviální diamanty.

Zároveň se nezdá, navzdory Obamovu tvrzení, že by ve hře byly skutečně významné (nebo „životní“) americké zájmy, mj. proto, že role Středního východu jako dodavatele energetických surovin v americké velké strategii klesá. Obama se přitom zatahování do konfliktu dlouho bránil, to se však zdánlivě neúprosně prohlubovalo s tím, jak postupně podléhal tlaku liberálních a dalších jestřábů doma i mezi spojenci sledujícími vlastní cíle (Francie, země v regionu). Svými loňskými výroky o „nepřekročitelné hranici“ (použití chemických zbraní, které již musí následovat rázná odpověď) na sebe políčil rétorickou past a své postavení proti těmto silám oslabil.

Co bude dál?

Předpokládejme, že se „trestná výprava“ spočívající v několikadenním bombardování skutečně odehraje, což je teď jednoznačně nejpravděpodobnější scénář. Její provedení nebude pro USA a jejich spojence zvlášť náročné. Názory na možnosti syrské protiletecké obrany se liší. Sice je rozhodně na vyšší úrovni, než bývala libyjská, bez aktivního ruského systému S-300 (který Moskva Asadovi slíbila, ale stále patrně nedodala nebo aspoň nezprovoznila) budou mít spojenci nejspíš jasnou převahu.

Podle ideálního scénáře bude účinným signálem Asadovu režimu, aby se vyvaroval (dalšího) použití chemických zbraní. Možná dokonce pochopí, že v konfliktu, ve kterém západní spojenci podporující rebely mají stále navrch nad Moskvou, která drží křídla nad ním, nemůže vyhrát. Za jisté precedenty takové účinné signalizace lze považovat zmíněné bombardování NATO v Kosovu i o několik let dřív v Bosně (1995). Jak ale oba tyto příklady podtrhávají, takové bombardování musí být součástí širší strategie zahrnující další komponenty včetně diplomatických.

Pokud se jednání režimu naopak v důsledku intervence nezmění, otevírá se celá další řada možností. Nálety, které nebudou mířeny na cíle spojené s chemickými kapacitami režimu, protože s jejich bombardováním jsou spojena příliš velká rizika, ale na jiné vojenské cíle, ho objektivně oslabí (a možná i uzemní jeho vzdušné síly, z nichž proti rebelům měly být dosud nasazovány hlavně české L-39 a sovětské vrtulníky). Tím přiblíží jeho pád. Ten na sebe ale pořád může nechat dlouho čekat. Nehledě na to, že vzhledem k vzájemnému soupeření a nevraživosti opozičních skupin v Sýrii potom mír zavládne jen stěží, nebezpečné zbraně vlastněné režimem se mohou dostat do nepovolaných rukou etc.

Američané jsou si toho velmi dobře vědomi, a proto dlouhodobě prosazují sjednanou změnu režimu namísto jeho násilného svržení. Posílením rebelů se ale taková možnost zas o něco vzdaluje. Navíc bude překročen pomyslný intervenční Rubikon, a nedojde-li k jeho rychlému vyřešení, bude zapojení Ameriky do konfliktu spíš nezadržitelně nabírat na obrátkách.

Winston Churchill měl kdysi o USA říct, že vždy udělají správnou věc: potom, co vyzkoušely všechny ostatní alternativy. Možná, že chystané nálety z hlediska svých důsledků (když už ne mezinárodního práva) správné jsou. Možná jsou ale taky jenom prvním stadiem intervence, která konflikt nevyřeší, souženému obyvatelstvu nepomůže a pozici Ameriky a jejích spojenců ve světové politice oslabí. Nebyla by v nedávné paměti první.