A čím se provinil váš pan otec?

Dcera nechvalně proslulého a nikdy nepotrestaného komunistického prokurátora Karla Vaše věnovala dědictví po otci, celkem 400 tisíc korun, na dobročinné účely. Mimo jiné třeba sdružení Post Bellum, které už řadu let sbírá a zpracovává vzpomínky pamětníků komunistické i nacistické diktatury. Stydí se prý za otcovy činy tak, že si peníze nemohla nechat pro sebe.

Zpráva je to zajímavá. Dává totiž nahlédnout z jiného úhlu na jednu ze zvráceností české veřejné debaty, jež se periodicky vrací – snahu umlátil protivníka čímkoli, tedy i morálními soudy o soupeři postavenými třeba na tom, čím se provinil jeho bratr, otec, matka či dávno dospělé děti; podle vzoru slavné věty ze Švejka: „To je syn toho zabitýho, to musí být také pěkný pacholek.“ 

V esenciálně hnusné formě se to projevilo v prezidentské kampani, kdy nyní již prezident Zeman kladl za vinu Karlu Schwarzenbergovi fakt, že jeho tchán (!) spolupracoval s nacisty. V podobném duchu se pak propírala informace, že otec Livie Klausové působil za války jako vysoký úředník tajné policie fašistického Slovenského štátu a podílel se prý na perzekuci slovenských Židů. 

V české veřejné debatě už tento přístup prazvláštně zakořenil. V extrémní rovině se to v minulosti odrazilo třeba i v projevech „zadostiučinění“ a pocitu, že to má za „otcovy hříchy“, když si syn v té době již poněkud nepopulárního exprimátora Béma přivodil vážný úraz. 

Žádný div, že se fakt, že dospělý syn premiéra Jiřího Rusnoka vystoupil ze SPOZ, pak prezentuje málem jako zrada, jíž se tím jeho otec dopustil na duchovním vůdci zemanovců, který jej do čela vlády instaloval. Rozum zůstává stát. 

Při aplikaci stejné „logiky“ byl Karel Vaš vlastně docela prima chlapík, když se jeho dcera k rodinné minulosti dokáže postavit takto obdivuhodně čelem a jen tak rozdat potřebným pár set tisíc. Nebo ne?