Šlouf a masturbace Zemanova ega

Stejně jako pan Klaus, má prezident Zeman nesmírné ego. Kdo by pojmenoval stranu svým příjmením? Kdo by takové straně tak nestydatě z pozice prezidenta pomáhal při parlamentních volbách? Poslední billboardová kampaň SPOZ je prezidentovou masturbací. Ego samo o sobě není špatné, každý je svým způsobem egoista. Zmoudřelé a vyzrálé ego je však takové, které se zapojí do většího rámce, které jej přesahuje a podrobí se mu. Může to být třeba víra, naděj, přesvědčení. Je to cesta hrdiny, popsaná v nesčetných legendách a pohádkách po celém světě. Pouze tak dochází k alchymistické přeměně osobnosti.

Slova „nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ nejsou popřením individuality, ale naopak jejím zvýrazněním, zvětšením, ukotvením. Není třeba to však vnímat pouze z křesťanského pohledu, používám pouze příklad z tradice nám kulturně blízké. Jinými slovy, pouze transformcí ega přestává být jedinec pouhým jedincem a stává se středem osy, která protíná bod i kruh zároveň, jedno i mnohé. Bez přesahu ega je člověk pouze jednou přímkou, která se bez druhé nikdy nestane křížem, dveřmi k věčnosti. Takové ego je hodno následování. Kéž bychom viděli nejen v naší politice více vyzrálého ega. 

Bohužel u osoby Miroslava Šloufa je to nejen nevyzrálé ego, kterého bychom se měli obávat. Pan Šlouf se vrací do vrcholové politiky, a to rovnou jako pražský lídr Strany práv občanů Zemanovců. Předstíraný hněv prezidenta Zemana na pana Šloufa za jeho výroky a distancování se od něj po prezidentské kampani bylo jen dalším divadlem pro oblbnutí občanů této země. Šlouf je zpět, po krátké odmlce, aby lidi zapomněli mezitím. Prezident Zeman se dokáže postarat o ty, kteří si získali jeho přízeň. Pan Šlouf mezi ně zajisté jako architekt jeho grandiózního návratu do politiky patří. Spojení této strany s prezidentem, prezidentovo PR této kampani a propojení se Šloufem by však nemělo zůstat bez oprávněné kritiky. 

Pan Šlouf nám mnohé nevysvětlil. Byl zapleten do kauzy Štiřín. Komunikoval s Františkem Mrázkem a Markem Dalíkem, hrál nevyjasněnou úlohu před prezidentskou volbou roku 2008 a tou poslední. Je to člověk známý svými schopnostmi věci „zařídit“, přičemž nikdo se moc neptá jak. Je to jakýsi Zemanův Cromwell. Muž proslulý zákulisním jednáním českou politiku těžko učiní více transparentní. Spíše naopak. A my toho moc ani nenamítáme.

Minulost osob jaksi zapomínáme, nebo nám na ní nezáleží. Není to však pouze jeho osoba, která by byla hrozbou pro zdravou demokracii; je to absence studu osob kdysi silně angažovaných v KSČ za jejich podíl na hrůzách komunistického režimu. Kdy se nám dříve aktivní spolupachatelé komunistického režímu omluvili za své komunistické angažmá? Kdy si stoupli před novináře a omluvili se všem, kterým zničili život? Kdy projevili upřímnou lítost nad svou rolí v totalitním režimu? Kdy žádali o odpuštění?

Toto téma se vztahuje také na celou současnou komunistickou stranu. Strana měla být přejmenována po revoluci. A nejen to, měla se veřejně všem omluvit za svou roli a za svou zbabělost postavit se diktátu Moskvy. Starozákonně si vzít na sebe žíněné roucho, sypat si na hlavu popel a prosit o odpuštění. Pokud by tak upřímně učinila, tak bych se přikláněl k tomu, aby měla šanci se podílet na vládě.

Někdo může namítnout, že omluva je pouhá symbolika. Ano, ale symboly jsou velice důležité. Dělá mi problém bavit se s osobami, které se aktivně podíleli na totalitním režimu, aniž by se za svou roli veřejně omluvili. Takovýmto osobám bychom masarykovsky neměli ani podat ruku. Skutečnost, že prezident Zeman takovéto osoby typu Šloufa a Remka prosazuje, je nanejvýš smutná.

Tato země potřebuje jako sůl vyzrálá ega, která chtějí dávat více než brát, více ukazovat na potřeby ostatních, než pouze na ty své. Tranformace společnosti se bez transformace našeho ega stane pouze transformací vlády jednoho ega za druhé. Začněme konečně usilovat o propagaci něčeho vyššího, než propagaci nás samotných. My a tato země za to stojíme.