Norské volby a volební systém

Nač stahovat kalhoty, když jsou břehy ještě daleko? Nazdory výzvám, někdo by říkal hrozbám, jimž bude muset Norsko čelit a jež jsou v médiích detailně popisovány takřka denně, nedočkali se voliči jejich patřičné probírání v nedávno zakončeném a duchem poněkud mdlém zápase. Média byla kritizována za to, že politikům právě více „nestahovala kalhoty“ a nepřidávala ve své snaze o šťourání pod povrchem. Problémem bylo ale spíše to, že politici hozenou rukavici neposbírali.

Pravicové strany dohromady ještě nikdy nezískaly tak velkou podporu. Přesto jsou si sobě návzájem natolik vzdálené, že bude obtížné dopracovat se k nějakému společnému základu, kde by byla každá strana tak trochu vítězem a žádná by nepřiměřeně neustupovala ostatním. Počáteční jásot a spouštění mocenských zápasů: sondování již začalo, další jednání ale budou spíše rozvleklá a v případě, že neuspějí, tak odstupující premiér Stoltenberg je podle svých slov v pohotovosti, aby opět vládl.

Ale jaký má Norsku volební systém? Každým 4. rokem se za 19 norských krajů volí 169 zástupců parlamentů zvaného Storting (Velký sněm). Současně volí Laponci kromě toho i 39 zástupců do svého nezávislého parlamentu rozdělujícího prostředky z vlastního rozpočtu daného centrálními úřady. Ve vícero oblastech má laponský parlament rozhodovací právo.

Rekordní počet lidí hlasovali v předstihu a to někdy v prostředí jako jsou obchody IKEA, což budilo obavy, že by to mohlo hlasování zneuctít. Nabádalo se k dodržování rozlišování mezi prostoduchým obchodem a činem, jenž je považován za občanskou povinnost. Hlasovat v předstihu lze až do tří dnů před řádným termínem voleb. A jste-li nemocen, či invalidou, můžete zažádat o to, abyste mohli odvolit ve své domácnosti.

V demokracii jsou všechny odevzdané hlasy stejně důležité a to bohužel i ty hlasy, jež se nevyužijí. Téměř třetina všech voličů a mezi nimi takřka polovina všech voličů mladších 30 let při minulých volbách nevyužily svého práva volit. Jestli si jedna skupina zvolí, že bude stát mimo, nejen, že to poškodí demokracii, nýbrž také to ochudí společnost. Nedává smysl, že starší lidé mají mít více moci nad budoucnosti, než lidé mladší. To by mělo znepokojovat a motivovat nejen mladé lidi, nýbrž všechny.

Však nejde jen o to, vybrat hlasovací lístek, jenž hodláte vhodit do schránky. Mnoho voličů právě během probíhajících voleb čekalo konec vnucování kandidátů voličům a vítalo možnost osvěžit demokracii volbou osobností tak, jako v sousedních zemích. Tato snaha má posilovat vztahy a zájmy mezi voliči a kandidáty a umožnit volbu kandidátů, jež mají podobné názory jako voliči v aktuálních otázkách. Od roku 1896 lze upravit pořadí kandidátů a šrtat je při komunálních a regionálních volbách, při těch celonárodních to ale ještě možné není. Voliči přidají u jména kandidáta křížek, příp. napíšou jméno kandidáta ještě jednou, a kromě toho mohou připsat jméno kandidáta ze seznamu jiné strany. Ovšem aby to mělo význam při vyúčtování voleb musí úpravy vztahující se k témuž kandidátovi provést přes polovina těch voličů v kraji, jež dali straně svůj hlas. 

Strany jsou ale bytostně skeptické k sklouzání ke systému s preferečními volbami osob. Skutečnost lidí je často v rozporu se jejím stranickým chápáním. Neustále jsme svědky usnesení vlády a/nebo parlamentu, příp. způsobu naložení s určitou otázkou, či případem, jež jdou proti vůli většiny lidí.

Ovšem jaká je demokracie v praxi? Při minulých volbách o něco přes 40 % lidí dostala tu stranu, jež si zvolilo, do vlády. Poslední volby by mohly znamenat, že by bylo uspokojeno o něco více voličů, pokud ovšem zasednou do vlády všechny čtyři strany, jež podle prohlášení toto mají za cíl. Kolik toho, s čím do voleb šly, nakonec zvládnou a stihnou uskutečnit, to se uvidí. Jisté bude, že na drtivou většinu toho, o čem bude rozhodnuto, nemají lidé žádnou moc, aby ovlivňovali. Právo spolurozhodovat zůstává ve skutečnosti okleštěné. Jak dlouho bude demokracie ještě opěvována, když není přímá účast a dialog bližší a intenzivnější? Máme-li věřit množství příspěvků na různých internetových fórech i v tištěných médiích, tak stoupá počet těch, jež zveřejňují to, že politiky „prokoukli“ a neupřímnost a blafování o demokratičnosti rozhodování pochopili. Možná jich časem bude tolik, že bude možné nespravedlivost poupravit?

Norové se za tohoto stavu a zdánlivě také kvůli většímu tázání se po kvalitách politiků a kloudného politikaření stávají stranám méně věrní a začali „nakupovat“ u stran ne nepodobně jako v nějakém obchodě. V Norsku je ale obtížné volit takticky, jelikož je volební systém poměrně složitý a výzkumy volebních preferencí matou voliče i strany. Proto taktická volba může znamenat, že se dopustíte hlouposti.

V 12 okresech probíhaly také pokusy s hlasováním přes internet. Výhodou je, že si můžete rozmyslet, komu dáte hlas tolikrát, kolik chcete. Platí naposledy odevzdaný hlas, však odevzdat ho můžete jen do tří dnů před dnem řádných voleb. Navíc papírový hlas vždy stornuje hlas odevzdán přes internet.

Před těmi letošními volbami se politici a média jen letmo věnovaly stěžejním otázkám přistěhovalectví, důchodové reformy, životního prostředí a klimatických změn, toho, z čeho budou Norové v budoucnu přibývající měrou žít, daním atd atd. To jsou témata, jež jinak po léta voliče zajímají a jež chtějí řešit.

Stejně tak jen naťukly problematiku možné těžby ropy a plynu a jejich přepravy u Lofot a Vesterálů, v mezinárodně důležité oblasti pro tření, dospívání a získání potravy pro četné druhy ryb, hnízdiště, oblast tažení a přezimování mořských ptáků a prostředím dalších živočichů.

Zdá se, že ani rozhodnutí regionálního významů by mohla těžiště váh přesunout na druhou stranu, jako např. o přesunu jedné z nejdůležitějších leteckých základen NATO s veškerými následky pro personál, jejich rodiny i hospodářské dopady pro regiony.

Odhalováním kusu jejich nitra a slovy o tom, jak jsou nám zavázání se politici pokoušeli obnovit důvěru. Buď jak buď – mnozí voliči očekávají od poslanců, jež byli teď poctěni získáním míst v parlamentu, aby dohlíželi více nad proměňování nádherně znějících politických, ale také úřednických, rozhodnutí v činy.

Nejzářnějším příkladem toho, jak se toto nedělalo, jsou snad závěry Komise dvacátého druhého července, jež by měly, ale nestaly se klíčovým tématem volebního zápasu. Tyto závěry jsou též příkladem toho, že to, kolik peněz je vyčleněno jistému účelu, není důkazem toho, že je cíl splněn, ani toho, že jsou prostředky utráceny uvážlivým způsobem. Bylo poukázáno na vážné selhání norského systému řízení. Nebyl to nedostatek peněz a zdrojů, jenž způsobil, že pohotovost nebyla dostačující tehdy, když udeřil teror, nýbrž vedení a postoje.

Diskuse se stala pro politiky příliš citlivou. Sociálně demokratická Dělnická strana o ni nestála, poněvadž by podkopávala stranický obrázek vlastního já jako schopné zemi řídit. Odůvodněním strany pro to, proč téma k volebnímu zápasu nepatří bylo to, že parlament již projednal závěry Komise dvacátého druhého července.

To bylo odůvodněním, o němž by se dalo říkat leccos, jen ne, že bylo dobrým. Komise poukázala na to, že problematika je větší, než aby se dala vyřešit za méně, než rok. Před létem byla hotová velká studie policie, jež ukazuje na některé z těch velkých problémových oblastí, o něz tady jde, včetně potřeby lepší organizace. Toto bylo přirozeným tématem i na volební zápas, jenže Sociálně demokratická Dělnická strana si ho nepřála.

Pro opozici bylo obtížné, aby otázky vztyčila a diskusi rozproudila. Když měla k tomu blízko strana Høyre, jež se dá považovat za hlavního vítěze voleb, se na stranu ihned řítilo obvinění ze zneužití teroristické tragédie. Citlivých otázek bezpečnosti a pohotovosti, jež patří k poučení z dvacátého druhého července, se nelze vyhnout obloukem a nevytratí se samy od sebe.      

Byť byly tyto volby pokusem odrážejícím touhu po změně, tak jsou Norové, vč. jejich politiků, snad příliš poslušní, než aby docílili skutečných změn.  Podle toho, jak to vypadá, nejsou politici zvolení ve volbách ochotní platit cenu v údajně demokratické zemi za to, že si je lidé svými rozhodnutími ve volbách vyberou pryč. Jsou tak mocní, že lidem moc berou. Navzdory vyčkávací povaze by si ale žádný politik neměl být příliš jist tím, že politicky přežije další období. V jeho průběhu se může stát leccos a, zdá se, obzvlášť letos.