Kalousek v. Babiš - kdy už dospějeme?

Během předvolebního boje bývá zcela běžné, že si jdou kandidáti po krku. Doposud se předvolební boj vedl spíše v zákulisí a v přípravách volebních štábů. Na vzájemné útočení naštěstí neměly strany ještě moc času; předčasný termín voleb je zaskočil asi všechny nepřipravené. Kalouskovo a Ženíškovo nařčení, že byl Babiš udavač StB, je prvním úderem ve snaze o knockout svého rivala v boji o voličskou přízeň. Proč si však tímto ostrým (dle Babiše nepodloženým) výpadem uzavírá předem dveře k případné povolební spolupráci? Proč dochází u nás na politické scéně tak často k obdobným osobním útokům, které vedou jen k rozhádanosti politiků a občanské apatii k politice jako takové?

Proč se téměř každý náš politik chová jak uražené dítě, které reaguje jen útokem na útok a není schopné se nad takovouto zoufalou politickou kulturu povznést a rozbít cyklus vzájemných urážek? Občas se zdá, jako by naše politická scéna nebyla soubojem idejí a strategií pro rozkvět naší země, ale spíše hřištěm, kde si uražená ega navzájem oplácí facky. Dobro země jako takové? Komu o ní přitom jde? 

Nechi tím říct, že politický rivalita mezi stranami by neměla existovat, to by bylo popřením demokratického politického systému. Rivalita by však neměla přesahovat meze slušnosti a užívat vulgarismy, neměla by se snížit k často zbytečným a nepodloženým osobním útokům, a především by neměla panovat na úkor vyššího cíle nalezení konsenzu při realizaci prospěšných politik pro budoucnost naší země. Jedno moudré pravidlo při emocionálně nabitých rozhovorech je si uvědomit, jakého cíle chceme konverzací či rozepří dosáhnout. Chceme mít poslední slovo? Chceme toho druhého srovnat do latě? Chceme vyhrát a prosadit naše ego? Anebo chceme nalézt konsenzus, shodnout se? Ani jeden z cílů není nutně sám o sobě špatný, v různých situacích můžeme být vhodný ten či onen cíl. Při otázkách týkajících se nejen nás, ale osudu celé země, bychom od politiků měli vyžadovat spíše než osobní vítězství snahu upozadit ega pro dobro nás všech. 

Nu což- druhý mě urazí, dokonce mě pěkně někam pošle, ale nebudu reagovat stejným způsobem, pokud nechci, abychom se ještě více rozhádali, začali se nenávidět a v případe politiků za námi zůstala spálená země. Politický boj se jinak stává soubojem ryze osobním, vyřizováním si navzájem nevyřízených účtů a arénou pomsty na úkor zájmů občanů. Občas spolknout urážku a soustředit se na vyšší cíl je daleko moudřejší- a jak by to bylo krásně osvěžující mít jednou moudré politiky, kteří nám jdou v tomto příkladem!

Každý má své chyby, každý z nás něčím může druhého štvát. Zeman není svatý, Kalousek není, Sobotka není, nikdo není. Zároveň je málokdo ryze zlý a nemá pozitivní stránky, které bychom mohli a měli ocenit. Bylo by zajímavé být svědky situace, kdy by politici začali veřejně oceňovat pozitivní stránky svých rivalů a vyzdvihli společné cíle, které mají stejné, předtím než by poukázali na své neshody. Nesouhlas je přirozený jev při míšení různých zájmů, ale může být komunikován zcela jinak, než se to u nás doposud dělá. Když se začne jen s kritikou a útokem, tak jen málokdo odpoví jinak než zpětným útokem. Když se přitom začne pozitivně a snahou nalézt styčné plochy zájmu než rozepři, tak i když následuje kritika, je přijímána zcela jinak a může být i konstruktivní. 

Nejde jen o změnu komunikace mezi politiky před veřejností. Jde především o signál do společnosti, který politická elita vysílá. Nelze se divit tomu, že jsme tak znechucení politikou. Nelze se divit tomu, že u nás stále panuje ona blbá nálada. Když vidíme soupeřící kohouty jak na sebe útočí, urážejí se a vyřizují si osobní účty, tak nás to přirozeně znechutí. Kdo by se na to chtěl koukat? Kéž by si naši politici dávali větší pozor, jakou realitu vytvářejí nejen pro sebe, ale i pro nás. Ve věku 24 let od konce komunismu by měl být už čas konečně dospět.