Merkelová zvítězila - máme se Německa obávat?

Křesťanští demokraté v čele s Angelou Merkelovou získali ve volbách 42 procent hlasů. Bývalá koalice bude sice již nemožná, nejspíše dojde ke koalici s druhou nejsilnější stranou sociálnědemokratickou, ale Merkelová hravě uhájila svou pozici kancléřky. Merkelová v mnohých svých projevech slibuje silné Německo a toto spojení rezonuje s německými voliči. Ve svém dosavadním působení usilovala o evropskou integraci, avšak zároveň nikoliv o takovou formu integrace, která by byla pro Němcko neprospěšná. Komentátoři hovoří stále více o asertivním a sebevědomém Německu, které se přestává bát použít váhu své sílící pozice. Máme se této renesance německé moci obávat?

Po druhé světové válce bylo největší obavou Evropy, že se Německo postaví znovu na nohy jako po první světové válce a znovu zaútočí na své sousedy. Nedůvěra byla silná také na americké straně, která původně zamýšlela zakázat Německu jakýkoliv průmysl a přeměnu ekonomiky na ryze agrární. Hlubokou nedůvěru vůči Němcům lze vidět i v projekci, kterou museli vidět američtí vojáci mířící na službu do Německa. Poselstvím klipu bylo „The Germans are not our friends“ (Němci nejsou našimi přáteli) a zakazovalo americkým vojákům jakoukoliv interakci s Němci v obavě, že jsou mezi nimi stále nacisti a jednoho dne hrozí, že znovu rozpoutají válku.

Obava z opětovného vojenského růstu Německa byla jednou ze stěžejních pohnutek k vytvoření předchůdce EU, Evropského společenství uhlí a oceli. V roce 1954 neprošel ve Francii zákon, který by umožnil vznik Evropského obranného společenství- představa boje francouzských jednotek bok po boku s německými byla příliš těžká zkousnout. Jedna z institucí Evropského společenství, Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), vznikla také neoficiálně ze snahy mít dohled nad německým jaderným výzkumem. Jednoduše Německa se všechny evropské země bály a představa jejího vedení byla nepředstavitelná.

Spolkový kancléř Helmut Kohl kdysi prohlásil, že Německo jako země romanticismu má velkou touhu být milováno. Pokud na vývoj v Německu hledíme z tohoto úhlu, tak Německo nemiloval po druhé světové válce nikdo; dokonce i sami Němci trpěli averzí vůči zrůdnostem nacismu a styděli se za to, že jsou Němci. Jak se dostat opět do přízně mezinárodního společenství? Řešením bylo zapojení se do všech možných nadnárodních a mezivládních struktur a být v nich aktivním a prospěšným hráčem. Německo nemělo bojovat za své zájmy, ale za zájmy společenství a organizací, kterých bylo součástí. Spojení „německé národní zájmy“ zcela zmizelo z německého zahraničněpolitického diskurzu. Toto mělo za následek m.j. silné spojení německé identity s tou evropskou. Cíl byl jasný: dokázat všem, že se Německo poučilo, že nechce hrát v Evropě první housle, prosazovat pouze své zájmy, ale že chce být hodným a mírumilovným státem, který je hoden lásky ostatních.

Po pádu berlínské zdi se Německo sjednotilo. Proti sjednocení byly silně jak Francie, tak i Británie- skutečnost, která se moc nepřipomíná. George Bush starší však sjednocení Německa prosazoval a díky obratné diplomacii přesvědčil Francii s Británií, aby sjednocení nebránily. Během války v Kosovu žádal Joschka Fischer v Bundestagu o povolení střílet v případě ohrožení jako první pro německé vojáky. Byla to ostrá debata a mnozí byli proti, stigtmatizováni stále obavami, jak by si to vyložili němečtí sousedé. Dalším zajímavým milníkem byla současná krize, kdy se Německo, dalo by se říci bez vlastního úsilí, stalo středobodem záchrany pro eurozónu.

Polský ministr zahraničních věcí Radek Sikorski ve svém rozhovoru pro Foriegn Affairs popisuje, jak vyzval Německo, aby se ujmulo vůdčí role při provádění evropských reforem. Argumentoval slovy, že když jste ekonomicky a finančně nejsilnějším státem Evropy, tak máte také největší zodpovědnost. První reakce na německé straně byl vděk, že se polský politik vyjádřil tak pozitivně na adresu Německa. Druhou reakcí bylo: „Ne, my nemůžeme vést reformy; jsme Němci. Nemůžeme vést Evropu, nebo se to obrátí proti nám.“ Třetí reakcí, kterou Sikorski popisuje, bylo: „Možná má pravdu; možná jestli nezakročíme, tak se celý ten systém zhroutí...měli bychom radši něco udělat.“ Tyto reakce jsou příznačné a korespondují zhruba s vývojem stanovisek na německé straně od druhé světové války. Nejdříve překvapení, že je má někdo rád i po zvěrstvech druhé světové války, a k tomu jejich soused! Pak obava z převzetí jakékoliv vůdčí role, aby se nevyvolaly kostlivci a stíny. Na závěr uvědomění si, že jejich osud a Evropy je spojený, a že rezignace na silné Německo může spíše poškodit Evropě, než jí pomoci. 

Německo se tak ocitá v obdobné situaci, jako Indie. Po Indii se již mnoho let volá, aby se plně obula do své vůdčí pozice a převzala na sebe zodpovědnosti velmoce. Zdráhá se tak učinit, na rozdíl od Číny, která se svými mocenskými ambicemi netají. Možná se Německo ocitá zároveň v obdobné situaci, jako USA na začátku dvacátého století. Tehdy již byly ekonomickým a finančním gigantem, ale důraz byl kladen spíše na vlastní rozvoj, než na starost o okolní svět a upevňování svého mezinárodního postavení. Obě světové války však sebezahleděností USA silně otřásly a po druhé světové válce se již bez obav ujmuli své vůdčí role. Německo během krize posílilo, zatímco ostatní evropské státy spíše oslabily. Může to být pouze otázkou krátkého času, kdy se Německo přestane mrskat přes záda za své hříchy a bude se hrdě a bez studu prosazovat po boku největších velmocí světa.

Alespoň tak by tomu bylo podle teorie realismu, která zaujímá v mezinárodních vztazích respektovanou pozici. Dle této teorie jde ve stručnosti každému státu především o posílení své mocenské pozice, která jí může jediná zajistit přežití v obecně nehostinném a anarchickém prostředí mezinárodních vztahů. Stát se světovým hegemonem je takřka nemožné v dnešní době, ale je stále možné stát se regionálním hegemonem. Německo v tuto chvíli již je regionálním hegemonem, byť se mu to líbí, nebo ne. Realismus by očekával, že Německo bude svou pozici stále dále utvrzovat a bude chtít stále více dominovat ve své sféře vlivu. 

Německo roste na síle a těžko s tím někdo něco udělá. Během krize se německý exportní průmysl dokázal více napojit i na trhy mimo EU, a tak se osud Německa stal více nezávislým na osudu Evropy. To neznamená, že by mohla Německu být Evropa ukradena, ale znamená to, že si může Německo více tančit dle svého rytmu a nepodrobovat se jiným. Otázkou k vyřešení pro zbytek Evropy je, jaký postoj ke stále asertivnějšímu Německu zaujmout. Naštěstí militarizace Německa nepřipadá v úvahu, důkazem je tomu také silný odpor vůči vojenskému řešení syrské války.

Jakou pozici zaujmout? Pozici kritiky Německa? Pozici snahy ho držet co nejdéle připoutané k zemi jako Gullivera? Pozici indiferentnosti? Nebylo by řešením spíše jim přát jejich růst a apelovat na ně, aby nikdy nezapomínali na to, že blaho všech v Evropě je závislé na jejich blahu a vice versa? Že převzetí vůdčí role znamá i převzetí té morální, dbající také na zájmy ostatních?