Pět let po krizi - co je teď "normální"?

Od roku 2008, kdy do Evropy dorazila finanční krize v plné síle, prošly země střední a východní Evropy zrychleným kursem mezinárodních financí. Axiomy, na kterých byl postaven model jejich růstu do té doby, se zhroutily, a to v řadě zemí vyvolalo ekonomickou krizi srovnatelnou s propadem po pádu komunistických režimů. Ekonomiky pobaltských států a Ukrajiny se v roce 2009 propadly o 15 a více procent, Rusko o 8,5, pokles v ostatních zemích byl méně prudký, ale například Česko i Maďarsko si pokles HDP zopakovalo v roce 2011, resp. 2012.

Vážnější než jednorázový, i když prudký pokles HDP je změna růstového „paradigmatu.“ Do roku 2008 země střední a východní Evropy žily v téměř „ideálním“ světě. Světová ekonomika rychle rostla díky rozšiřování trhů v Asii, Latinské Americe a částečně i v Africe. To zvyšovalo poptávku po stále sofistikovanějších výrobcích německých, francouzských i italských producentů, kteří část této poptávky přenášeli na svoje dodavatele v Česku, Polsku a dalších zemích střední Evropy. Zároveň byl na světě přebytek kapitálu, který hledal uplatnění, často jakékoliv, takže investice rychle rostly a zvyšovaly kapacitu výroby v celém regionu. Stačí si spočítat všechny automobilky, které se zde postavily. Ty šťastnější země, které se dostaly do Evropské unie mohly ještě navíc čerpat poměrně štědré dotace na výstavbu nových dálnic, železničních tratí či na čištění řek.

Rok 2008 tuto idylu ukončil, ačkoliv jsme si to možná hned neuvědomili. Světová ekonomika se v roce 2009 poprvé od 70. let minulého století dočkala poklesu a i když se poměrně rychle vzpamatovala, je dnes jasné, že celosvětový růst bude pomalejší než na počátku tisíciletí. Bohaté země zřejmě nadále porostou „svým“ tempem okolo 2 % ročně, ale dynamika růstu klesá v největších rozvíjejících se zemích, tzv. BRICS. Brazílie a Jižní Afrika narazily na limity svého růstu, založeného především na vývozu surovin. Ještě hůře je na tom Rusko, které se kromě snižování poptávky po surovinách potýká s rozbujelou korupcí a snižujícím se počtem obyvatel. Čína je již plně integrovaná do světové ekonomiky a její růst bude záviset ne na přesunu stamilionů chudých rolníků do měst (což je relativně jednoduché), ale na zvyšování kvality a inovaci ve výrobě (což už je těžší, neboť to vyžaduje nezávislé přemýšlení, což je pro komunistické vládce riskantní). Indie, poslední z BRICSů, zřejmě nenajde odvahu zcela odhodit svoje socialistické dědictví a její růst zůstane omezený nadměrnou byrokracií a nesrozmitelným houštím regulace.

Pomalejší růst světové ekonomiky samozřejmě sníží růst i zemí ve střední Evropě, ale nemuselo by jít o dramatickou změnu, pokud by tyto země dokázaly rychle zvyšovat kvalitu produkce a vývozů. K tomu by ovšem bylo třeba dalších masivních investic. Získat však kapitál pro investice bude v budoucnosti obtížnější, než to bylo před finanční krizí. Centrální banky v USA v Evropě se již zřejmě odhodlaly ukončit období super-levných peněz a úrokové sazby se budou postupně vracet na normálnější úroveň. To sníží atraktivitu investování na přece jenom riskantnějších trzích střední a východní Evropy. Banky a další finanční instituce budou navíc mít méně peněz k dispozici, protože se postupně přitvrzuje regulace a banky musí zvyšovat kapitálovou vybavenost, což často činí tak, že sníží objem úvěrů, nejlépe v zahraničí. Nadějí zůstává Evropská unie, ovšem jen pro ty státy, které mají realistickou strategii jak fondy z EU využít a umí je zúřadovat. Ve střední Evropě jde především o Polsko, ostatní země, bohužel včetně Česka, jsou spíše ukázkou, jak promrhat jedinečnou šanci investovat do své budoucnosti.

Pokud tedy oslabí vnější poptávka a sníží se příliv kapitálu, z čeho budou země střední a východní Evropu čerpat zdroje pro další růst? Určitě ne ze zvyšujícího se počtu zaměstnaných lidí: obyvatelstvo ve všech zemích stárne a počet aktivně činných se buď již snižuje, nebo začne klesat v příštích letech. Bohužel obdobně to vypadá s kvalifikací budoucích zaměstnanců: žádná ze zemí na východ od Česka nemá vzdělávací systém nastavený na výchovu odborníků vhodných pro 21. století.

Tento poměrně pesimistický výhled sdílí i Evropská komise. Ta předpokládá, že tempo růstu české ekonomiky do roku 2020 klesne pod 2 % ročně, a v roce 2050 už bude jen těsně nad 1 %. Ještě horší bude pravděpodobně situace v Maďarsku, kde bud pokles zaměstnaných ještě prudší než u nás. Zajímavá je situace Polska, které má demografickou křivku trochu opožděnou a ještě pár let může počítat s rostoucím počtem zaměstnaných, a tedy i rychlejším růstem ekonomiky. Zpomalení po roce 2040 však bude podobné, jako v Česku či Maďarsku. Evropská komise neposkytuje žádné výhledy pro země jako je Rusko či Ukrajina, nicméně je zjevné, že pokles obyvatel a nepříznivé podmínky pro investory sníží růst i v těchto zemích. Jedinou nadějí především pro Rusko je opětovný prudký růst cen surovin, který nelze vyloučit, ale nezdá se ani být na spadnutí.

Zdá se tedy, že v prvním desetiletí nového tisíciletí celá střední a východní Evropa prožívala zlaté časy, které se jen tak nevrátí. Spíše budeme zažívat několik „ztracených dekád“ za sebou. Růst ekonomiky se bude pohybovat okolo 2 %, alespoň pokud nebudeme dělat chyby a budeme trpělivě konvergovat k bohatší polovině kontinentu. A našim dětem budeme vyprávět, jak jsme rostli za Špidly a Topolánka. To jsou paradoxy...

Vyšlo v Respektu 16. září 2013