V konkurenceschopnosti si Česko dává samo mat

Zpráva o prudkém propadu naší konkurenceschopnosti z 39. místa na 46. způsobila před dvěma týdny pěkný poprask. Zejména pikantní a tiskem vyhledávané byly údaje o důvěře v politiky - pěkné 146. místo nám zajistilo zaostávání o jedenáct příček za Zimbabwe, o třicet míst za Čadem a sto míst za Vietnamem a Íránem. Příčku 82., tedy o 68 míst před námi, si podle nich vydobyla vláda Egypta, čelící v první polovině roku, kdy respondenti v průzkumu Světového ekonomického fóra odpovídali na otázku o důvěře k politikům, vlně demonstrací vedoucí posléze k jejímu pádu. Pochopitelně, když si český respondent přečetl před vyplněním dotazníku noviny, nemůžeme se jeho příkrému hodnocení příliš divit (i když mezi lednem a květnem o nic nešlo - probíhalo pouze handrkování o funkci pro Karolínu Peake a roli její strany). O reálném hodnocení situace však nelze mluvit.

Jako výchozí hypotézu jsem si tudíž stanovil naše oblíbené české skuhrání. Situace není ani skvělá, ani katastrofální, ale my ji vnímáme (a svému okolí popisujeme) jako hotový armagedon. Podrobnější pohled na hodnocení tomu napovídá. Zatímco v důvěře v politiky jsou za námi jen Argentina a Libanon, na konkrétnější otázku, zda je u nás běžné zpronevěřování veřejných peněz, jsme již jen 22 míst za Zimbabwe a na dosah Albánie a Egypta a na ještě konkrétnější otázku, jak běžné je dávat v běžném obchodním styku úplatky, již Zimbabwe téměř dostihujeme (chybí nám pouhé jediné místo; třeba udělá za rok tamní prezident Robert Mugabe nějakou chybu), a Albánii a Egypt necháváme dokonce za sebou. Kdo má nějaké zkušenosti ze zemí třetího světa, dobře ví, že bakšiš či provize tam patří ke každodennímu životu. Tato hodnocení jsou značně subjektivní a měří patrně více míru naštvanosti než problém sám.

Jenže ouha. Ve skupině ukazatelů "Instituce", do které tyto oblasti výzkum zařazuje, jsme spadli o pouhá dvě místa. To nijak neodporuje mému argumentu o záměně skutečného stavu s pocity, filtrovanými naším škarohlídstvím a určitou hysterií živenou politiky a tiskem, pouze jej to vylučuje jako podezřelého z pádu naší konkurenceschopnosti. Ten se odehrál ve dvou třech oblastech: v efektivnosti trhu zboží a služeb, v makroekonomickém prostředí (v obou případech o 12 příček) a v efektivnosti pracovního trhu o šokujících 39 míst.

Pokud jde o první skupinu otázek, jen málo jsme si pohoršili v objektivně měřených ukazatelích, jako je procento dovozu, cla a celní procedury, síla domácí soutěže či míra zdanění. Pohoršili jsme si zejména tam, kde jde o subjektivní hodnocení - zatímco v míře zdanění (objektivně měřeno) jsme si pohoršili o šest příček, v účinku daní na ochotu investovat (subjektivně hodnoceno respondenty) jsme propadli o pěkných 75 míst. V makroekonomických ukazatelích jsme si pohoršili objektivně, zejména v inflaci (z prvního na 59. místo nás dostaly zejména změny v DPH) a v deficitu vládních financí (o 31 míst).

Hlavním zdrojem propadu je však pracovní trh - který je ostatně Achillovou patou celé Evropské unie. Největším zabijákem naší konkurenceschopnosti je, opět podle subjektivního hodnocení respondentů, motivace daní k práci - v této otázce zaujímáme 133. místo ze 148 zemí, a umisťujeme se tak o šest míst za Francií s téměř dvojnásobnými náklady na sociální zabezpečení. Máme sice neobvykle vysoké náklady na sociální pojištění, avšak domnívám se, že patnácté místo od konce žebříčku zahrnuje i jistou motivaci respondentů k vynadání vládě. V některých ukazatelích, jako je mzda versus výkon, jsme si přitom dokonce polepšili.

Nejvíce jsme si však pohoršili v důležitém ukazateli nákladů na propouštění. Ten se měří zcela objektivně počtem týdnů, které musí zaměstnavatel uhradit zaměstnanci v případě jeho propuštění. Ze 42. místa jsme se propadli na 95. příčku. Jak je to možné, když se u nás v této oblasti nic nestalo? Odpověď zní: právě proto. Náklady na propouštění jsou totiž spolu s vedlejšími náklady práce (což je zaměstnavatelova část odvodů sociálního pojistného) významnými brzdami tvorby nových pracovních míst. A protože hospodářská krize logicky zaměstnanost snižuje, snažily se vlády v zájmu zaměstnanosti tyto bariéry snížit. Tedy kromě Česka. My jsme místo toho přišli nejprve se snížením, a podle platné legislativy dokonce s faktickou likvidací stropů na sociální pojištění a úplnou likvidací stropu na zdravotní pojištění.

Chceme zvyšovat konkurenceschopnost české ekonomiky? Skvělé. Ale nejprve bychom my všichni, v byznysu, médiích i politice, měli přestat pracovat na jejím snižování.