Prvním hostem v nové rubrice ScienceRoom je prof. Ing. Stanislav Labík, CSc. Od roku 1980 pracoval jako vědecký pracovník na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, v roce 1991 se habilitoval, titulem profesor ozdobil svůj životopis roku 2000. Otec tří dcer a pětinásobný dědeček je spoluautorem 77 vědeckých publikací s více než 1 400 citacemi. V současné době je děkanem fakulty chemicko-inženýrské VŠCHT Praha, člen kontrolní rady Grantové agentury České republiky i signatář petice Zrušme komunisty.

Byla chemie od začátku vaše volba, nebo se časem ukázala jako nejlepší? 

Já jsem vždycky tíhl k exaktním disciplínám. Uvažoval jsem, jestli mám jít na MFF UK nebo na VŠCHT. Ale vzhledem k mému „kádrovému profilu“ mně bylo naznačeno, že se spíš dostanu na chemii. Ale ona mě bavila už od dětství, mamince jsem několikrát propálil záclony. 

Proč právě fyzikální chemie a její část statistická termodynamika a ne třeba biochemie?

Zde se biochemie, s výjimkou potravinářské fakulty, neučila. Zvažoval jsem mezi organickou a fyzikální chemií, což byly dva obory, které byly studenty považovány za velmi prestižní. A fyzikální chemie se mi líbila jako exaktnější disciplína. I když organici se teď posunuli tím, jak se více modeluje. Už je to také méně empirie a více teorie. Aspoň to tvrdí! (dodává s úsměvem)

Vy jste na rozdíl ode mne zažil, jak vypadá život vědce za doby totality. Mohl byste současným studentům popsat, v jakých situacích jste narážel na limity?

Když opominu shánění literatury a knih, což je dáno izolací komunismem i pokrokem v elektronické komunikaci, tak byl člověk hlavně omezován v cestování. Měl jsem například dvakrát nabídku na Humboldtovo stipendium do Německa nebo opakovanou pozvánku do Kanady. Cesty byly schvalovány přes orgány komunistické strany a nestraník nikam nejel. Také při přijímání na vědeckou kandidaturu bylo pravidlo, že se musí přijmout minimálně stejný počet straníků jako nestraníků. A abych se vůbec na kandidaturu dostal, tak jsem musel ve čtvrtém ročníku vstoupit do Svazu socialistické mládeže, protože v pátém už to nebylo možné a bez toho by mě vůbec nepřijali. A to už ani nemluvím o výjezdní doložce. 

Podařilo se vám někdy vycestovat do zahraničí?

Vycestoval jsem asi na šestý nebo osmý pokus, když se rektorem stal pan profesor Doležal, což byl můj stranicky aktivní spolužák. Konečně mě poté v roce 1986 nebo 1987 pustili do Kanady.
 
Byl to pro vás velký rozdíl nebo až šok ve vědecké práci?

Největší šok byl v počítačovém vybavení. Také dostupnost literatury byla neuvěřitelná. Tam jsem šel do knihovny a všechny časopisy, které jsem potřeboval, tam byly, zatímco tady jsem je pracně sháněl. Na nás se ale tato situace projevila větší flexibilností. Byli jsme v tomto smyslu inovativnější.

Jak jste jako vědecký pracovník prožíval dny sametu?

V listopadu 1989 jsem byl spolu se studenty na Albertově. Na Národní jsem už nedošel, protože jsem v té době měl tři malé děti a musel jsem je uložit do postýlek. Už tam jsem ale pochopil, že komunistický režim končí, ale ještě jsem netušil, že spadne tak strašně rychle. Bylo to v pátek, jestli si dobře pamatuji. V pondělí už začala stávka studentů a já jsem se poté docela intenzivně zapojil do Občanského fóra. Pak mi ale žena řekla, že z té politiky začínám pomalu blbnout, a tak jsem odjel na pár měsíců opět do Kanady.

Při projevech kandidátů na post děkana jste se zmínil o žábě na prameni.

Tehdejší děkan a vedoucí katedry fyziky profesor Valenta byl velmi aktivní v komunistické straně a bránil všem změnám. Těsně po revoluci jsme my jako reprezentanti Občanského fóra na VŠCHT, dá se říct předchůdci dnešních členů akademického senátu, obcházeli jednotlivé katedry. Já jsem byl na schůzi katedry fyziky, když se mne zeptal, co si myslím, že je tady špatně. A já jsem mu do očí řekl, že on je tou žábou na prameni. Pro mnoho lidí to byl velmi silný zážitek, protože se ho báli. Je ale pravda, že jsem se poté občas ráno probouzel a poslouchal rádio, jestli nemám vzít děti a odjet do Německa, dokud jsou ještě otevřené hranice.

Kde leží podle vás hranice mezi svobodou slova a možností, že se výrok vysoce postaveného akademika vztáhne k celé instituci, jejíž je členem? 

To je složitý problém, nicméně si nemyslím, že by měl člověk příliš podléhat autocenzuře. Větší problém vidím v možnosti zkreslení sdělovacími prostředky. Vždycky si vzpomenu, že polský aforista Stanislav Jerzy Lec napsal: „Okno do světa lze zastřít novinami.“ Když občas vidím, jak někteří novináři interpretují jednotlivé výroky, tak jim buď nerozumí, nebo je překrucují. Jejich cílem často není objevovat pravdu, ale zvyšovat sledovanost nebo prodej. Ve skutečnosti jsou lidé ve velké většině naprosto slušní a milí. To co vidíte v televizi, není reálný svět. Kdyby byl, tak by lidé museli hromadně páchat sebevraždy. Reálný svět je takový, jaký ho vidíte kolem sebe. 
 
Nemálo mediálního prostoru je věnováno i otázce reformy vysokého školství. Jednou z možností je rozčlenění vysokých škol na takzvaně vzdělávací, profesní a výzkumné. Co by to ale znamenalo pro instituce, které v současné době plní více než jednu z těchto funkcí?

Na to jste si odpověděl. Je to nesmysl, protože na mnoha vysokých školách jsou současně fakulty špičkové, ale i průměrné až podprůměrné. Tvrdit, že celá instituce je výzkumnou institucí, je nesmysl. Rozhodně nelze vytvořit špičkovou vysokou školu zákonem. Výzkumná vysoká škola si sama musí získat renomé a to trvá desetiletí, někdy i staletí.

Je reforma podle vás nutná, a pokud ano, jaké body by neměla vynechat?

Možná teď budu trochu nepopulární. Měly by se podporovat instituce, které dělají kvalitní práci. Poznat kvalitu ve vědecké práci je relativně jednoduché, ale v pedagogické činnosti neznám rozumné kritérium. Počítat podíl zaměstnaných absolventů, tak jak se to do značné míry nyní praktikuje, není vůbec objektivní. Z této statistiky vám nevyskočí, jestli absolvent našel uplatnění v práci, na kterou potřebuje vysokoškolské vzdělání, nebo jestli náhodou nedoplňuje zboží v samoobsluze. Je třeba dospět k objektivnímu peer review jednotlivých fakult.

Další velmi diskutovanou otázkou je platba za vysokoškolské studium.

Na základě mnoha let mých pedagogických zkušeností bych zavedl rozumné školné, které bych ale celé vracel studentům jako stipendium. Před pár lety jsem vypracoval statistiku úspěšnosti studentů na VŠCHT a zjistil jsem, že až 30 procent procent studentů jsou „mrtvé duše“. Zapíší se ke studiu, nezískají ani jediný kredit, ve škole se již neobjeví a minimálně jeden semestr zneužívají sociálních výhod, které jim poskytuje statut studenta. Výše stipendia by se v tom případě mohla odvíjet od počtu kreditů, které studenti získali v uplynulém semestru.

VŠCHT patří dlouhodobě mezi to NEJ z českých vysokých škol. („Aspoň si to myslíme,“ doplnil pan profesor.) Co jí podle vás chybí, aby se dostala na úroveň světového významu?

Zcela jistě se tam nedostane v dohledné době. Mimo jiné i proto, že jedním z limitujících faktorů je velikost školy. Výrazně by také musela narůst internacionalizace. Teprve až budeme od bran školy odhánět zahraniční učitele a studenty, kteří by k nám chtěli přijít, pak budeme institucí světového významu. K tomu bohužel zatím ani nesměřujeme. Můžeme být v určitých úzkých oborech relativně respektovaní jako vědecká kapacita, ale z hlediska celkového pohledu se ani my ani žádná česká vysoká škola nemůže zařadit mezi světové univerzity.

Při jednom z našich společných cvičení z fyzikální chemie jste si postěžoval, že dnes vychází ze škol inženýři, kteří v životě neměli kladivo v ruce. Co je tím pomyslným kladivem pro moderního inženýra? I když druhým dechem dodávám, že například předmětem s názvem „Jak si poskládat svůj vlastní spektrometr“ bych rozhodně nepohrdl.

Dobrých předmětů by bylo víc, ale přeci jenom se musíte vejít do tří, respektive pěti let vysokoškolského studia. Pak je nutno uvážit, co se do studijního programu vejde a co ne. To kladivo tady není důležité. Důležité je, aby si člověk začal vážit lidí, co těma rukama pracují.

Kde nebo v čem leží budoucnost české vědy jako takové? 

Kdybych věděl odpověď na tuto otázku, tak mám Nobelovu cenu. Já nerozlišuji mezi českou a jinou vědou. Nejsem ani přesvědčen, že špičkovou vědu lze dost dobře řídit. Podporovat bychom ale měli vědu, která má dobré výsledky. Problém je předem poznat, která věda bude, nebo nebude mít výsledky. Jediné, co podle mého názoru platí, že každá prognóza, kterou uděláte, bude špatná. Tedy i tato moje prognóza je špatná.