Když Sokrates učil české studenty právo

Pochopil jsem to hned po deseti minutách první interaktivní přednášky, na kterou jsem se vetřel. Pokud si napříště nepřečtu zadaných pětadvacet stránek textu, nemá smysl, abych chodil. Nebudu v obraze. White má náš zasedací pořádek a vyvolává z něj podle jmen a hodlá z nás něco dolovat. Není to ani náš český seminář, a již vůbec ne naše přednáška.

Počátkem letního semestru r. 2007 přijel na pražská práva michiganský profesor J. J. White, aby zde ve 12 po sobě jdoucích kalendářních dnech víceméně odsimuloval běžnou semestrální výuku jednoho svého předmětu. Tématem byly vybrané otázky amerického obchodního práva. White je kapacita prvního řádu, spoluautor UCC, tj. "Uniform Commercial Code", vzorového zákona, který přebírají jednotlivé státy Unie do svého vnitřního práva, aby obchod běžel po celých Státech co nejstejněji a tedy hladce.  Dobrá, přečtu si tedy ten nášup vždy na další den, což mi zabere klidně i 2-3 hodiny.

Třeba otázka Unconscionability u kontraktů

Dodnes nevím, jak pojem přesně přeložit, snad nemyslitelnost, nevědomost, možná i nemorálnost.  Češi by to možná označili i za nehoráznost. Pokud nastane, americké soudy smlouvu nebudou vymáhat a oprávněný si s ní poté může vytapetovat. A to je v Americe smluvní svoboda králem.

Hlavní precedent je Williams v. Walker-Thomas Furniture Co. Paní Williamsová si mezi roky 1957 až 1962 u firmy Thomas Furniture Co. (nábytek) postupně koupila 16 věcí domácího zařízení na splátky, vždy se shodnými kupními podmínkami. Obsahovaly vcelku běžné ustanovení, že vlastnictví přechází na kupujícího až po úplném zaplacení, jakož i běžné sankce, že při neuhrazení věc propadá zpět prodávajícímu. Před posledním nákupem měla W. dluh jen $ 164, koupí posledního stereo-komba jí ale stoupl na $ 678. Zanedlouho poté upadá do neschopnosti splácet.

I když již ne nejmladší, je White zcela dochvilný a začínáme úderem ranní osmé. On s motýlkem a v saku. Zcela upravený, ale ne luxusní outfit, prostě akademický. Výuka je téměř nepřetržitě plynoucí rozhovor, při němž White stojí a přelává ho z jednoho studenta na dalšího. Jen zřídka řekne pár vět na vysvětlenou všem, nebo se otočí k tabuli a načmárá křídou nějaký anglický právní pojem a někdy i šipky souvislostí mezi nimi.

Hned na úvod hodiny se nás ptá, zda jsme všemu z textu z předem rozdaného skripta rozuměli? Padá otázka, co znamená formulace "pro rata" v souvislosti s větou, že každá úhrada splátky se použije vždy "pro rata" na úhradu všech dluhů.  Znamená zde "proporčně".

Význam je katastrofální - znamená to, že se splátky rozloží vždy rovnoměrně na celkovou částku dluhu přes všechny dosud dlužné částky. Důsledkem je, že ani první koupená věc není zcela uhrazena do doby, dokud není zcela splacena věc naposledy pořízená. Neuhradí-li se splátky, jdoucí jakoby na poslední věci v řadě, propadne všech 16 pořízených věcí za 5 let. Kromě tří posledních jsou dluhy na každou další starší věc ale vždy už jen v centové výši.

Soudy nižších instancí uvedly, že firma Thomas věděla, že Williamsová žije jen ze sociální dávky $ 218 měsíčně, z níž musí živit, šatit a podporovat sebe a svých sedm dětí. Přesto jí Thomas prodal stereo set za $ 514. Označily to za drsnou praktiku a neodpovědné obchodní jednání, ale věc uzavřely s tím, že neodporuje právu v distriktu Columbia. Ne tak poslední odvolací soud.

White se ptá, co si o případu myslíme.

Část třídy míní, že si W. neměla kupovat nic na dluh, notabene zbytečného. Další část, že to těžko můžeme hodnotit, jak se jí mezi těmi sedmi dětmi žilo, třeba potřebovala rádio, aby mohla v klidu hudby žehlit a tím žehlením si něco bokem vydělat. Vesměs všichni ale míní, že by neměly propadat všechny věci. Jinou z dříve pořízených věcí byla třeba sedačka.

"Jakou cenu má sedačka, po které rok leze sedm dětí, včetně těch malých s usmrkanými nosy?" ptá se White.

Studenti, vesměs vyrostlí v postsocialistické společnosti, ve které zánovní domácí vybavení ještě bylo vzácné, váhají s názorem. Jako přeci jen dospělejší vím, že hodnota bude velmi, velmi nízká.

"Nula, přesně nula." říká White a jeho ukazovák s palcem to zero vykrouží a jasně je ukáže celé třídě. Zabavením a prodejem jen naposledy prodané věci se nedá dlužná částka již získat. Jindy lidé mají třeby psy a věci jimi poškrábané, rovněž neprodejné. A teď mu máme říci, jak v takovém sociálním prostředí může obchod na splátky jinak fungovat, než za pomoci drastických sankcí? Nebo je lepší, aby nebyl možný vůbec?

Není úplně jasné, zda White zde jako typicky hraje ďáblova advokáta alternativ východisek, ale možná si opravdu na rozdíl od odvolacího soudu myslí, že by bylo lepší nechat událostem volný průchod.

Nicméně, zpět k právu. Proč je důležité, že W. byla sociálně zcela slabá? Neměla pak totiž ani auto, veřejná doprava v místě neexistovala, takže byla vázána k jedinému obchodu, který zde byl. Proto ani neměla při koupi smysluplnou alternativu. Čemuž budeme říkat procedurální podmínka, která má prakticky vždy  podobu velmi hrubé nerovnosti smluvních stran, spojené s tím, že slabá strana neměla možnost volby. Je třeba zkoumat všechny okolnosti. Vůči lidem ze střední třídy by kontrakt vymahatelný byl, protože si mohli dojet jinam.

A druhá podmínku je substanciální, totiž že se počáteční ustanovení smlouvy vyvinou skutečně do stavu, který je svým výsledkem hrubě unfair.

A tak to jde kus práva po kusu dál. O čem se ještě zmínit?

Třeba jak při probírání téma damages jsem zvědavě vznesl dotaz ohledně jedné jediné klauzule z licence koncového uživatele software Microsoft Windows. White mi odebral celý donesený tisk a vyložil nám význam všech hlavních složek smlouvy, kterým jsme pochopitelně rozuměli také špatně. Že nás překvapilo, že naprostá většina pracovních poměrů ve Spojených státech je tzv. at will, tj. na hodinu. Říkal, že se to lidem v Evropě zdá drsné, a že když o tom nedávno vykládal v Německu, měli ho za asociála. Ale pro ekonomiku to možná je dobré, nebo ne?

Některé otázky zůstaly otevřené.

V jiných si jsem jist.

Co se intenzity a kvality výuky týče, zažil jsem s J. J. Whitem asi nejlepší kurs za celou mou pětiletku studia na pražských právech vůbec!

Poděkování za to patří jak dotyčnému, tak pí. Chromé z katedry jazyků, která vše zorganizovala, a AK Salans (nyní Dentons) a Fulbrightově nadaci, kteří akci zafinancovali!

S odstupem asi dvou týdnů po kursu jsme psali hodinu a půl dlouhý test, skládající se z 16 otázek na právní mikropřípady, které všechny spadaly do probrané látky a odpovědi byly stručné druhu: ano, ne, číslo částky atp. Při něm jsme směli mít s sebou ono nám připravené a rozdané skriptum (skoro 300 stran), výňatky z UCC a své poznámky z kursu. Další část testu o další týden později byla volnější esej rozsahu 1500 slov, která měla rozvést argumentaci z podobného mikropřípadu pro asi 5 různých právních tvrzení, na esej bylo 24 hodinu čistého času, zadání i odpověď emailem. Známka kursu váhou bodů za 1/3 aktivity ze semestru, 1/3 test a za 1/3 esej. Test ani esej nikoho nebolela, protože z již naučené látky zkoušení nevadí.

Sokratova metoda výuky

Bohužel jsem netušil, jaké unikátnosti jsem ve svém prvním ročníku studia zde v Česku svědkem. Jinak bych zapnul své sledovací schopnosti mnohem pozorněji. Takto omluvte mou paměť.

Bezesporu základem úspěchu je, že si studenti přečtou několik desítek stránek před každou hodinou. Je to mnohem účinnější a časově efektivnější, než jakékoli hromadné přednášky, dosud standard na všech českých právech. V interaktivní hodině vše pak odsypá úplně jinak. Studenti na tuto metodu přistoupí ale jen za dvou předpokladů: zajímá-li je osobně předmět a umí-li pedagog pak hodinu do mrtě využít. Dialog je krajně náročný na koncentraci obou stran.

Někdo snad namítne, že takto lze vyučovat jen common law, které z precedentů vychází. Nesouhlasím. White pravidelně končil v popisu pravidel z amerických Restatement, v popisu ustanovení UCC, nebo v popisu několika hlavních principů, jimiž se případy řídí.

Kouzlo metody je v tom, že se učí z kvanta případů, které jsou ze zcela reálného světa, naléhavé, palčivé, k rozhodnutí. Výklad vzorového případu zpravidla následují modifikace. Změny případů  jsou navrženy právě tak, aby protnuly určité hranice argumentů, někdy i východisek, na nichž je původní precedent vystavěn. Výsledkem je vynoření určitého prostoru, v němž se shodné případy budou rozhodovat shodně. Student vymezení onoho prostoru začne chápat a je lhostejné, zda na základě podoby s precedentem, nebo z popisu pravidel formovaných ala právní normy. Navíc je schopen od případu divergovat různými směry a činit právně validní závěry. Je to metoda, kterou bych označil za induktivní a propojující.

Zažil jsem ještě několik zahraničních vyučujících, kteří sice učili interaktivně, ale nikdo z nich již neuměl vyučovat jako White. Nebylo to úplně ono. Dokonce si myslím, že ani na většině evropských právnických škol se Sokratova metoda výše uvedeného stylu zcela neužívá. A že to je škoda.

Ne stejný, ale podobný styl výuky na pražských právech za mne praktikovala jen hrstka vyučujících. Například Radim Seltenreich nebo Kateřina Eichlerová.

Myslím, že metodu někdy dříve zažili na sobě samých, zatímco většina pedagogů starší generace takové štěstí neměla.

Zpětně ohlédnuto se domnívám, že úspěch je nejen v množství předem přečtených stran, ale již i ve struktuře podkladů. Valnou část skripta tvořila Whitova učebnice, která již předem byla napsána s ohledem na to, že bude použita pro Sokratovu metodu výuky. Struktura takového textu je jiná, než u klasické tuzemské, ale i německé právní učebnice. Zbytek skripta byl tvořen příležitostnými výňatky z jiných textů, především z UCC, a amerických Restatements, použitých v rámci vyúkové licence z autorských práv.

Pro ty, kteří se chtějí blížeji seznámit se strukturou takového výukového textu, jsem níže připravil dva výňatky zuvedeného skripta, jako dokumentaci metody. O ní tento článek je.

Obr. - skriptum J.J. Whita, rozdané všem studentům kursu (280 stran)

Výňatek o Consideration	Výňatek o Unconscionability

P.S.: Profesor J. J. White před necelým rokem přednesl svou poslední přednášku a odešel do důchodu.

Na webu si můžete pustit i krátký následný rozhovor s ním, nebo se podívat na transkript rozhovoru. Zatímco jeden z jeho studentů Whita charakterizoval stručně: "tvrdý, těžký, brilantní", další jej popisují směsí výroků jako zábavný, mrzout a jeden z nelepších profesorů práva, kterého kdy měli. Což jednak objektivizuje mé výše uvedené zjištění, jednak je zřejmé, že jím nasazená laťka visí pro všechny značně vysoko.