Amerika v záseku: hodíme proto demokracii definitivně do žita?

Přiznejme si otevřeně, situace na frontě se nevyvíjí zrovna nejlépe. Demokraticky zvolená Sněmovna reprezentantů ve Spojených státech paralyzuje demokraticky zvolenou exekutivu. Spor vážně ohrožuje důvěru finančních trhů v americkou schopnost splácet dluh, což může ve výsledku poškodit celosvětovou ekonomiku. Tato situace je předvídatelným výsledkem tolik opěvovaného demokratického ústavního systému, který proti sobě schválně postavil jednotlivé složky státní moci a v podstatě je vybízí ke vzájemnému soupeření. Proč se tento relativně stabilní systém zaseknul a co to znamená pro vyhlídky demokracie jako politického systému?

Důvody záseku jsou mnohé, nicméně jeden z nejdůležitějších souvisí s tím, jak je demokracie v USA „menežovaná“, když bych měl použít ošklivý, ale bohužel dnes už často slýchaný amerikanismus. Volební obvody jsou jednomandátové a o jejich přesném tvaru si rozhoduje daný stát, nejčastěji jeho legislativní komora. Často tedy vznikají volební obvody na politickou zakázku – jeden obvod například mohou tvořit převážně bohatší, bílí a starší lidé. V takovém obvodu má kandidát Republikánské strany výhru nad demokratem v podstatě jistou. Mnohem nebezpečnější jsou pro něj jiné volby, tzv. primárky, ve kterých musí porazit kandidáty zevnitř své strany. V primárkách hlasují převážně aktivnější a zapálenější členové strany, kteří tím ale nutí kandidáty zastávat extrémnější pozice. Volby do Sněmovny reprezentantů se navíc konají každé dva roky, takže za své kompromisní postoje mohou být zvolení zástupci poměrně brzo potrestáni.

Nebezpečné polarizaci ale nahrává i nová mediální realita – Twitter, který právě upisuje nové akcie za miliardu dolarů, nutí k pregnantnímu vyjádření ve 140 znacích. Kdo chce v záplavě „tvítů“ zaujmout, tak musí šokovat, polarizovat. Na rozumné analýzy a konstruktivní argumenty tento typ komunikace vůbec není stavěný. Problém zhoršuje i to, že Američané dnes často mají svůj oblíbený televizní zpravodajský kanál, který pouze posiluje jejich vyhraněné politické přesvědčení – takový přístup má na přeplněném mediálním trhu svoji ekonomickou logiku, nicméně úplně nenahrává pokládání znepokojivých otázek či vytváření prostoru pro kompromisní řešení. Vysílací čas je drahý, pozornost diváků přelétavá, a proto spolu politici v médiích soupeří především prostřednictvím pečlivě vybraných krátkých „sound-bajtů“ (zvukových hryzů), které jsou záměrně spíše útočné a polarizující.

Dlouhou dobu se dalo tvrdit, že i přes tyto znepokojivé signály je nakonec všechno v pořádku, protože žádný lepší politický systém stejně nemůže existovat. Současná krize vládnutí v USA bohužel nahrává všem těm, kteří obhajují vládu jedné silné ruky či jedné silné strany, ať už v zájmu pořádku, jednoty či efektivity. Stejně jako například ve 30. letech 20. století se jedná o silné lákadlo, které získává tím více příznivců, čím horší jsou ekonomické či politické problémy v demokratických zemích.

Silným autoritářským režimům, které se dokázaly adaptovat na kapitalistický ekonomický systém, se navíc daří – Putinovo Rusko opět hraje první housle při řešení krize v Sýrii a zanedlouho bude oslavováno v rámci zimní olympiády v Soči, Čína vytáhla z nejhorší chudoby desítky milionů obyvatel a rozvíjí si kosmický program. Autoritativní Bašár Assad nechal krvavě potlačit protesty proti své vládě, ale pro mnohé se přesto stává hrdinou v boji proti muslimským extremistům. Trpký konec arabského jara v Egyptě vede ke skepsi ohledně vhodnosti demokratického zřízení na Středním východě obecně. Bohužel i s ohledem na pocity řady Čechů před nastávajícími volbami je proto relevantní otázka: není už pomalu na čase prohlásit demokratický experiment za příliš idealistický, neefektivní, zbytečně polarizující a vnitřně vyhořelý? Naučená defenzivní odpověď, že to nejde, protože jinak to bude ještě horší, začíná působit jako nedostatečné ohrané klišé, které nemá potenciál nikoho pozitivně motivovat. Navíc podle mezinárodních srovnávacích výzkumů si řada lidí raději zvolí ekonomické jistoty než politické svobody, pokud by si měli mezi těmito dvěma hodnotami vybrat.

Co tedy dělat, pokud ještě nechceme házet demokratickou flintu do žita a navrátit se ke starým dobrým autoritativním pořádkům? Bude zřejmě potřeba přehodnotit současné fungování demokratických politických systémů a vylepšit jejich stávající verze tak, aby na ně mohli být občané opravdu hrdí. Je možné začít například od reforem klíčových právních norem, jak to prosazuje například Rekonstrukce státu. Určitou naději představují i dramatické technologické změny, které vytváří nové možnosti s ohledem na transparentnost veřejné správy.

Z dlouhodobého hlediska je ale především potřeba, aby si více a více lidí uvědomilo, že pro správné fungování vyžaduje demokratický systém aktivní osobní zapojení občanů, jejich dostatečnou informovanost, vůli kriticky zvažovat nabízené varianty a otevřenost k řešením, která berou ohled i na zájmy ostatních. K takovému stavu bude ještě hodně náročné se dopracovat, nicméně je užitečné si uvědomit, že vůbec existuje, aby se pro něj daly vytvářet vhodné podmínky (například ve školách nebo v médiích) a tak k němu postupně důsledně směřovat. V některých oblastech se uvažování lidí naštěstí už teď mění k lepšímu, například ohledně využití veřejného prostoru ve městech či úlohy vzdělávání ve společnosti. Americký zásek tedy může sloužit buď jako depresivní známka úpadku demokracie jako systému, nebo naopak jako vítané pobídnutí ke konstruktivnímu přehodnocení toho, jak tento systém reálně funguje.