Ústava: k čemu nám teď bude?

Čeho jsme již delší dobu svědkem, je krize stranické demokracie. Politické strany jsou slabé, a to oslabuje i roli ústavních institucí. To podle profesora Přibáně umožňuje uplatňovat moc jinak než skrze parlament a politické strany. V tom spatřuje letitou krizi mladé české demokracie.

Můžeme řadit ústavní zvyklosti mezi neoficiální zdroje práva? Podle profesora Přibáně určitě ano. Právo lze chápat především jako kontext. Ne jen jako psaná pravidla a texty, ale také jako otázku interpretace a ne jako otázku libovůle. „Ten moment porozumění a interpretace, to je něco, s čím padá každé právo“ a dodává: „Otázka argumentace je mnohem důležitější než-li otázka legislativy nebo přijetí nějakého zákona.“ Problémem je především definice správné interpretace, o kterou se vede neustálý spor.

Profesor Přibáň se rozhovořil o tom, jak by měla taková ústava vypadat. Především by podle něj neměla být textem dlouhým a vyčerpávajícím. Vzpomněl například evropskou ústavu, která měla stovky stran a nebyla přijata. „Ústava má být stručná a má jasně stanovit provoz politické moci, její omezení, práva a svobody občanům a některé další klíčové otázky správy země jako je třeba regionální uspořádání nebo jako je uspořádání nezávislých orgánů jako je centrální banka nebo Nejvyšší kontrolní úřad atd.“ Doplnil také: „Ústavy by měly být texty stručné, krátké jasné a zároveň bychom do nich neměli vkládat příliš mnoho lhůt.“

Podle profesora Přibáně jsme svědky nerovnováhy moci. To, kam se parlament dostal, podle něj otevírá šance ostatním hráčům. Většina prezidentů, kteří by měli takovou možnost, by ji určitě využili, ale otázkou je, jak daleko lze zajít. Jmenování vlády Jiřího Rusnoka tak podle něj neprospívá ústavnímu systému brzd a rovnováh. „Pokud by to byl pokus o novou ústavní zvyklost, tak je předem odsouzen k neúspěchu, neboť zvyklosti jsou z definice obecně akceptované, mohou vyjít z nějakého konfliktu, ale nemohou se spoléhat na samotný konflikt,“ a pokračuje: „ V této situaci jde v podstatě o to, aby z příštího parlamentu vznikla jasná většinová vláda, která se potom bude schopna také  vyrovnat s tlaky prezidenta.“

Ústava podle profesora Přibáně potřebuje flexibilitu, musí být pružná a rigidní, protože pak by v opačném případě sama mohla být zdrojem krizí a neměla by obsahovat detailně zapracovány lhůty. Dodal, že je potřeba ponechat prezidentovi či premiérovi manévrovací prostor, a proto by měly být v ústavě obsaženy jen ty naprosto klíčové lhůty. „Pokud tam ale lhůta není, neznamená to, že aktér má libovůli a může to (např. podpis, pozn. autora) donekonečna oddalovat. Aktéři by měli jednat bezodkladně,“ dodává.

Připomněl tradici velmi silných prezidentů již od vzniku Československa a z toho plynoucí přesvědčení, že mohou testovat, kam až lze v rámci ústavy zajít. Problémem v této zemi je však situace, kdy ústavní rámec přestává být důležitý. „Moc se generuje a provozuje mimo ústavní instituce,“ poznamenává.

Ústava má dvojí roli: „Ústava umožnuje moc vykonávat, ale zároveň tuto moc omezuje. Ústava, která se stane jen instrumentáriem moci k prosazení mocenských zájmů, nemůže vést k vytvoření nějaké ústavní demokracie.“ Jak ale můžeme zabránit tomu, aby byla ústava prosazována jen k vlastním zájmům a své vlastní moci? „To, co prezident Zeman dělá, je důsledkem slabosti parlamentu.“ Klíčem je proto podle profesora Přibáně posílení parlamentu.

Zdůraznil, že jako stoupenec ústavního minimalismu upřednostňuje jen minimální změny v Ústavě, pokud vůbec nějaké. „Každou krizi nemůžeme chápat jako krizi systému. Považuji za velmi škodlivé, že by měl prezident jmenovat po volbách předsedu vítězné strany. Ne z ústavní, ale spíš z politické logiky, má mít možnost jmenovat člověka s nejvyšším koaličním potenciálem. Může to být i předseda malé strany, ale měl by mít možnost získat většinu. Každý prezident by měl mít po volbách tuto manévrovací svobodu.“ Z profesorových návrhů na změny Ústavy by stálo za zvážení zrušení možnosti udělení amnestií. Změnil by možnost obžalovat prezidenta z velezrady, neboť tento pojem je podle něj velice silný. „Mohli bychom po vzoru Německa a USA zavést institut impeachmentu, což by české Ústavě slušelo,“ dodává.

A jak tedy získat skutečné demokraty, kteří by rozuměli duchu zákonů a Ústavy, když demokracii již máme? Je to jen její mladou historií? Podle profesora demokracie není všelék. Je potřeba stability, jak politické, ekonomické, tak i vzdělávací. „Nemůžeme předpokládat, že změnou zákonů změníme instituce a že změnou institucí změníme chování lidí a jejich dlouhodobé vzorce chování.“ Dodal, že instituce lze demokratizovat velice rychle, například i nedemokratickou cestou, ale potom je potřeba dekády na to, aby se změnila právní a politická kultura.  A politická kultura, to jsou především praktiky.

To, co se právě teď odehrává u nás, je podle profesora důsledek slabosti především stranické demokracie. „To, že tady i ty největší strany zdegenerovaly do té míry, že jsou z nich polosoukromé podniky na převádění a vyvádění fondů peněz, tak to je výsledkem na jedné straně nezkušenosti a na druhé straně cynismu.“ A poznamenává, že my, natož politici, nevíme, na co vlastně politické strany máme.

Ohledně zkušenosti s novými politickými stranami profesor Přibáň poznamenal: „Slušnost a poctivost jsou předpoklady politiky, ale na politický program to není,“ a na konkrétním příkladu Věcí veřejných uvádí, že ani na okraji není možné hledat politickou alternativu i přesto, že ji lidé budou hledat. „Když bude slabý stranický systém levice-pravice, tak na těch periferiích se budou objevovat lidé, kteří mohou postupně delegitimizovat i demokracii jako takovou,“ dodává profesor Přibáň.