Budou to brzy už čtyři měsíce, co Česku vládne premiér Jiří Rusnok, jeho třináct ministrů a jedna ministryně. Všichni bez důvěry dnes již neexistující sněmovny, jen s požehnáním prezidenta Zemana.
 
S ohledem na výsledek předčasných voleb lze očekávat, že ve Strakově akademii zůstanou zahnízděni klidně ještě několik měsíců. Dalo by se namítnout, že se nic tak strašného neděje. Vždyť pokud se dají nejlepší doporučení politikům shrnout do pár slov, budou to variace na „neškodit, neměnit, nezasahovat“. A pokud vynecháme „drobnosti“, jako jsou navýšení minimální mzdy, vyšší platby za státní pojištěnce a zhruba stovka svévolných personálních změn, je Rusnokova vláda skutečně jen vládou udržovací. 

Svoji zkušenost s vládou bez důvěry ostatně Česko má už z roku 2006, kdy se kabinet nedařilo složit osm měsíců. Dokud nevypomohli „konstruktivní přeběhlíci“ Melčák a Pohanka, vtipkovalo se o tom, že se z Česka stala největší nevládní organizace světa. 

Jenže to bylo v časech, kdy se hospodářství dařilo, a to nejlepší, co tehdejší vláda-nevláda Mirka Topolánka mohla dělat, bylo nedělat nic. Dnes je ale situace jiná. Tuzemská ekonomika je na tom co do růstu HDP v regionu jednoznačně nejhůře, z recese jsme se vymanili jen taktak, konkurenceschopnost klesá, nutné změny ve školství, zdravotnictví či na trhu práce jsou v nedohlednu stejně jako nová, pokud možno alespoň trochu stabilní a předvídatelná vláda. 

Čím déle tu bude stát řídit parta lidí, která z podstaty věci nic zásadního dělat nemá, tím hůře pro všechny. O to více, že mezi ministry je hned pět mužů – Zdeněk ,Ahóóoój‘ Žák, Miroslav Toman, František Koníček, František Lukl a Martin Pecina –, jejichž už tak pochybná legitimita odešla do věčných lovišť poté, co zemanovci, za něž ve volbách kandidovali, dostali jen 1,5 procenta hlasů (75 113).
Což – podobně jako styl chování některých ministrů – odpovídá divácké návštěvnosti jednoho ligového kola na fotbalovém stadionu Old Trafford.