Literatura ovlivňuje a odráží naše smýšlení o skutečnosti. To je nepopiratelný fakt, který plyne ze schopnosti člověka vnímat okolní svět pouze subjektivně, nikoliv objektivně. Vykládání reality však není smyslem literatury a bylo-li tomu někdy jinak, například z důvodu propagandy, slouží taková díla mnohým jako odstrašující případ. Právě aspekt ideologie se stal jedním ze spouštěčů aktuálního konfliktu týkajícího se takzvané angažované literatury. 

Angažovanou literaturu lze chápat jako takovou, která není psána pro sebe sama a svůj okruh čtenářů (jak tomu u literatury a umění obecně je), ale jejímž cílem je vyjadřovat se k vnějším událostem, ať už politického, ideologického, náboženského či jiného charakteru. Pojem nemá jasnou oficiální definici, ale vcelku vyčerpávají souhrn dosavadních poznatků podal literární teoretik a kritik Karel Piorecký.

Redaktorka literárního časopisu Host Eva Klíčová v článku Kritéria lyrického věku vyjádřila obavu z údajné tendence některých literárních časopisů (Tvar, A2) se politicky profilovat. To vyvolalo záplavu reakcí, a to jak z řad redaktorů a šéfredaktorů, tak autorů a kulturních osobností. Situace pozvolna přešla k debatě, zdali se literatura má vyjadřovat ke společenskému dění, a oživila tak již dříve diskutovanou otázku angažované poezie. 

Otevřít literaturu skutečnosti

Roman Kanda, redaktor literárního časopisu Tvar, spatřuje konflikt v samotném východisku diskuze: „Zaprvé je to nejistota z oslabené, skutečné, či domnělé, společenské role literatury. Nejistota vychází z předpokladu, že dříve znamenalo písemnictví cosi víc, že literáti byli opravdovým svědomím národa. Vážnost však nelze dodávat zvnějšku. Umělecký text by pak musel plnit funkce, jež osekají jeho tendenci k významové bohatosti do chudého schématu několika souhrnných tezí.“

Druhou nejistotu pak Kanda vidí v dnešní situaci umění jako takového, kdy dozrává potřeba nových autorů i teoretiků otevřít literaturu skutečnosti a být sdílnější. Konflikt přitom považuje za odehrávající se čistě v ideologické rovině, kdy si odpůrci angažovaného umění svou ideologii nepřiznávají, nebo ji nevidí.

Angažovanost nikoliv jako instrukce

Kanda sám zaujímá relativně smířlivý postoj: „Nejsem prvoplánovým zastáncem angažovaného umění. Ale hlasitý požadavek, aby existovalo, považuji za zcela legitimní. Žádnou hrozbu v něm nenacházím, to je chiméra bojovníků minulých válek. Poměrně důsledně se však zdržuji normativní rétoriky, co by autor snad měl či neměl.“

Nakonec dodává, že umění může být angažované, když se díky čtenářské aktivitě rozvine jeho politický účinek. Děje se tak často v nečekaných souvislostech. Vzpomeňme si na alegorické čtení uměleckých textů v časech reálného socialismu, kdy se v přepolitizovaném, přeideologizovaném prostředí i umění stávalo politickým gestem.

Šéfredaktor Tvaru Adam Borzič považuje určitou političnost literatury za přirozenou: „K zájmu o svět mě vede spíš prožitek z poezie jako takové než radikální ideologie, spíš křesťanství než marxismus. Cítím totiž jako přirozené, že se básník zastává utlačovaných, na to nemusím číst Marxe, Žižka ani Badioua.“

Umění by mělo na veřejnosti hrát důležitou roli

Text Jana Bělíčka a Marty Svobodové Ideologie a literatura jakožto obsáhlejší odpověď na text Klíčové vyvolal rovněž řadu bouřlivých reakcí. Redaktor kulturního čtrnáctideníku A2 je považuje za pozitivní, neboť se dle jeho slov z nicotné debaty o literární kritice stal společenský problém, který v mnoha ohledech souvisí s dnešní celospolečenskou situací.

Výtka za „úkolování básníků“ ze strany odpůrců angažovanosti mu připadá směšná: „I minulý režim vyjadřoval cenzurou k literatuře svou paradoxní úctu, uznával, že psané slovo může mnohé změnit, může samotný režim ohrozit. Dnes nic takového nehrozí, literatura není vhodným médiem ani k propagandě, ani k mobilizaci, protože její dosah je zcela nicotný.“

Vztah společnosti a literatury přitom vnímá recipročně: „Umění by mělo na veřejnosti hrát důležitou roli. Jelikož jsme časopis přiznaně levicově zaměřený, náš světonázor se samozřejmě v textech týkajících se kultury musí projevit. V tom však řada našich oponentů vidí zásadní problém a tvrdí, že politika nemá v literatuře co dělat. Já se naopak domnívám, že pokud někdo tvrdí, že politika nemá co dělat v literatuře, zároveň také tvrdí, že literatura nemá co dělat ve společnosti.“

Ačkoliv debata o angažované literatuře vyvolala řadu mnohdy až zbytečně vyhrocených reakcí, důležité je, že takové téma bylo vůbec nastoleno a literatuře se dostává zájmu a pozornosti i ze strany lidí mimo její bezprostřední okruh.

Bottom line: Myslíte si, že by se literatura měla vyjadřovat ke společenským událostem? Považujete ji za příliš uzavřenou do sebe, nebo ji tato okrajovost náleží?