Jak Češi staví sen pětileté Romky na Ukrajině

Skupina dobrovolníků odjela na začátku října na Zakarpatskou Ukrajinu, aby v romské osadě ve městě Svaljava změnila život dvěma ženám. Třicetiletá Mária tam poslední dvě zimy se svojí dnes pětiletou dcerou přežila v rozpadlém domě z vepřovic, přikrytá dřevěnými deskami a igelitem. Díky pomoci lidí z Česka se teď malá Mária může vyspat v teple vlastní postele, kreslit si, nebo si vyzout boty ve dveřích nového domku. Projektu se zúčastnil i Tomáš Jelen, student žurnalistiky na Masarykově univerzitě. 

Jak projekt vlastně vznikl?

Začal ho Radim Kupec, fotograf, cestovatel a dokumentarista, který často jezdí na Ukrajinu, hlavně do Zakarpatské oblasti. Věnuje se tam humanitární činnosti, většinou se zaměřuje na děti. Letos o prázdninách se dostal do jedné z největších romských osad na Ukrajině, která leží ve městě Svaljava. V této osadě objevil dvě ženy, matku s asi pětiletou dcerou, které žily v něčem, čemu se ani nedá říkat dům, napůl zemljance, mělo to asi tři stěny z nepálených cihel, několik prken a igelitů, to bylo všechno. Bylo mu řečeno, že takhle přežily už dvě zimy a nikdo jim nepomůže. Radim Kupec si řekl, že jim postaví dům, aby nadcházející zimu přežily už v normálním obydlí.

Kupec požádal o pomoc nějakou humanitární organizaci? Jak projekt uskutečnil?

Radim Kupec vymyslel projekt, jehož cílem bylo postavit dům. Neměl na to žádné peníze, tak na Facebooku založil skupinu, prostřednictvím které požádal lidi o finanční pomoc, a zároveň chtěl vytvořit tým dvanácti lidí, kteří by dům fyzicky postavili. Během měsíce se mu opravdu podařilo sehnat dvanáct dobrovolníků, kteří na začátku září za vlastní peníze ve vlastním volnu odjeli stavět dům, a od dárců vybrat asi 80 tisíc korun na materiál a další věci jako oblečení a hračky. Během sedmi dní, které jsme tam strávili, jsme ten dům konečně postavili.

Projekt podporuje i české velvyslanectví na Ukrajině

Jací lidé se projektu zúčastnili?

Tým byl neuvěřitelně různorodý, různého věku i pohlaví. Jádro bylo z Brna, odkud Radim Kupec pochází, ale jedna paní přijela z Ostravy, další z Karviné. Je zajímavé, že v týmu, který jel pomáhat do romské osady, byl jenom jeden Rom, který se asi týden předtím vrátil z Holandska, a teď už zase pracuje v Anglii. Kromě mě a ještě jednoho účastníka, který je také student, to byli všechno zaměstnanci nebo podnikatelé, kteří si kvůli projektu vzali dovolenou.

Když jste do Svaljavy konečně dorazili, jak projekt probíhal dál?

Projekt byl už od začátku velmi dobře zajištěný, co se týká podpory přímo na Ukrajině. Kromě barona té osady jsme měli i podporu místních hasičů, orgánů státní správy, českého velvyslanectví a podobně. Měli jsme samozřejmě obavy, jak se k nám postaví obyčejní lidé, v jejichž bezprostředním okolí jsme se tam týden pohybovali. Tato obava se hned první den zcela rozplynula, protože hned jak jsme přijeli, tak se kolem nás seběhla spousta dětí i dospělých. Za celý týden, co jsme tam byli, jsem nezaregistroval žádnou známku nenávisti, závisti nebo jiných negativních emocí.

Pro místní děti jsme byli atrakce, takoví polobozi, kteří jim nosí pastelky a další věci. Byli nadšení už jenom z toho, že si tam s nimi někdo vůbec povídal, že se jim věnoval. I když ta konverzace byla velice vtipná vzhledem k tomu, že já vůbec neumím ukrajinsky ani rusky, takže probíhala spíš rukama a nohama. Byli prostě šťastní, že se o ně někdo zajímá a věnuje se jim. Myslím, že i dospělí naši snahu oceňovali. Třeba sousedé Márie a Márie nám velmi pomáhali, na jejich dvorku probíhala velká část stavby, připravoval se tam materiál nebo montoval nábytek.

Jak vás přijaly Márie?

Velká Mária tam celý týden nebyla. Sice to nemáme potvrzeno, ale myslíme si, že ji baron uklidil někam bokem, aby nám nemohla ona sama vyprávět o tom, jak tam ty dva roky žila a proč jí nikdo nepomohl. Protože baron má za tu osadu zodpovědnost, patří mu pozemky, přerozděluje peníze, je i členem svaljavské městské rady. Takže stav, v jakém živořily, byl i jeho selháním a mohl by z toho mít problémy. Tuhle teorii podporuje i fakt, že se Mária vrátila tři dny po našem odjezdu. Takže když jsme dorazili, čekala tam na nás jenom malá Maruška a její babička.

Objevily se v průběhu stavby nějaké problémy?

Hlavní problém byl s načasováním. Je totiž dost zvykem, že se stavby většinou zpozdí. To jsme si my nemohli dovolit. Nakonec ale všechno proběhlo v pořádku, a dům, i když jednoduchý, jsme za sedm dní opravdu postavili. Mnoho z nás ani nevěřilo, že se nám to skutečně podaří. Když nám druhý den nedodali písek, abychom mohli udělat základy, tak jsme si už začali trochu zoufat, ale nakonec se to všechno stihlo. Takže dům stojí. Má čtyři stěny, sedlovou střechu, jsou tam kamna, postel, je tam teplo. Co víc si přát.

Dostáváte nějaké zprávy o tom, jak to tam teď vypadá?

Zprávy máme opravdu aktuální, protože se tam za holkami chodí dívat místní řádové sestry, které nás potom e-mailem informují o tom, jestli jsou Márie v pořádku a jak se mají. Navíc zhruba před týdnem se tam ještě vrátila část týmu dodělat něco na domě, ve kterém teď opravdu žije malá Maruška se svojí maminkou a babičkou. Dokonce my sami jsme byli překvapeni, že je tam ještě pořád pořádek, přezouvají se, což je něco neuvěřitelného, protože tam se jinak nikdo nepřezouvá. Prostě si toho, co jsme tam udělali, opravdu váží.

Nemůžeme si hrát na bohy, zbytek je už jejich příběh

To je konec projektu, nebo bude ještě nějak pokračovat?

Původní vize byla udělat tam nějaké skromné hospodářství, králíky, slepice a podobně. Z toho teď trochu polevujeme, protože potom, co jsme viděli, jaké jsou v osadě poměry, si moc nedokážeme představit, jak by to tam fungovalo. Každopádně tam chceme postavit plot, aby měli nějaké soukromí. Hlavním cílem je věnovat se malé Marušce, aby pokud možno nezůstala v osadě, kde ji nic nečeká. Hlavně aby chodila do školy, rádi bychom ji třeba brali na výlety, aby si uvědomila, že existuje i něco mimo osadu, ze které ještě nikdy nevyšla.

Jak vlastně osada funguje? Čím se tamní lidé živí?

V podstatě se živí tím, že rodí děti, na které potom dostanou státní příspěvek. Takže naprostá většina z nich nepracuje. Obecně je v Zakarpatí čtyřiadevadesátiprocentní oficiální nezaměstnanost, i když toto číslo je dáno i tím, že ti, kdo můžou a chtějí pracovat, jezdí pracovat za hranice, na Slovensko nebo do Maďarska. Kvete tam mafiánství, protože lidé tam jsou většinou negramotní.

Považujete projekt za úspěšný?

Myslím, že ano. Pořád ještě přemýšlíme nad tím, co dál. Postavili jsme dům, ale dlouhodobá vize byla ta s malým hospodářstvím a hlavně aby Maruška chodila do školy. Na druhou stranu byly v týmu i takové hlasy, se kterými se částečně ztotožňuji, že my jsme tam udělali svoji práci a nemůžeme si hrát na nějaké ředitele celé situace. Neměli bychom ani právo být naštvaní, kdyby jim dům třeba sebrali a šel tam bydlet někdo jiný. My jsme udělali dobrou věc, ale nemůžeme si klást za vinu, pokud by se tam něco stalo. Pomohli jsme jim, ale co bude dál, to už není náš příběh, ale jejich.

Více o projektu včetně fotografií ze stavění domu se dozvíte na facebookových stránkách.

Bottom line: Myslíte, že má smysl se angažovat v podobných projektech? Není to jen ztracený čas a námaha, neboť nemáte jistotu, že skutečně něco změníte?