Největší národohospodář se mýlí a selhává, kde to jde

 Autor: Jan Waxmann

Před volbami se Zeman zmýlil ve zjevném kalkulu, majícím dopomoci jeho přátelům k tomu, aby servilně plnili úlohu rozvracečů parlamentní moci ve prospěch vlivu prezidenta. Když Zeman rychle jmenoval vládu, udělal tak jen z vlastní vůle přes noc z dosud anonymních zemanovců veřejné osoby. Víceméně. Možná v představě, že stačí být občas v televizi a nějaký pitomec, co pro vás bude hlasovat, se už najde. Záleží pak hlavně na tom, být tam co nejčastěji, a kvůli čemu tam jste, to je vlastně jedno. Zemanovi tohle jde od ruky a dlouho s takovou metodou úspěšně pracuje. Zemanovec ale zjevně není totéž co Zeman.

Po volbách se Zeman mýlil opět. Poprvé když vyhlásil, že ve volbách selhaly strany bývalé pravicové vlády a také sociální demokraté, kteří je měli nahradit. Podruhé tím, že volby podle něj vyjadřují nespokojenost s těmito stranami. Nikoliv. Kalouskova strana překvapivě a jednoznačně uspěla. ODS se udržela při životě, což také nebylo jisté. Sociální demokraté ve volbách zvítězili, i když ne dost. Kdo skutečně selhal, je Zeman. Nejen, že svým předvolebním kalkulem vlastní partičku potopil až na dno veřejného prostoru. Horší je ještě hlubší smysl jeho omylu a jeho selhání jako politika i prezidenta.

Zemanův nedávný totální boj o hrad bylo možné chápat nikoliv jako volby kandidáta, ale jako volbu proti protikandidátovi. Tento originální konfrontační vzorec přitom zavedl a nejlépe využil nejspíše ze zúčastněných právě onen prezident, který pro leckoho nebyl méně překvapivým vítězem než Babiš. Volby proti protikandidátovi přitom nespočívají ani tak v odmítání toho kandidáta, jako v plošném odmítnutí nároků a v až hygienicky štítivém odporu k těm, které má zastupovat, sahajícím po neochotu vůbec takové lidi vidět, natož jim podat ruku.

Není vlastně ani divu, že se mnozí nechávají slyšet, že Zeman „jejich prezidentem není.“ Normálně by to divné bylo, dlužno dodat. V prezidentských volbách se ale nebojovalo jen o přežití, ale o to, která polovina národa bude ovládat tu druhou. Jestli my budeme mít navrch nad tím dobytkem, nebo dobytek nad námi. Hlas se do uren vhazoval ne kvůli tomu, co představoval kandidát, ale ze štítivé nenávisti k těm, které představoval ten druhý.

Stejně tak se nelze za oněch podmínek divit složení parlamentu, na kterém by mnoho nezměnila třeba ani reforma volebního systému. Ten nový parlament totiž skutečně představuje skupinu nejrozšířenějších názorových zaměření obyvatelstva.

Každý pátý člověk u nás skutečně není ničím víc, než konzumentem vulgární televize a tukového rohlíku. Každý sedmý se měl za komunistů líp. Každý osmý se dovede jen povyšovat a chytračit. Každý devátý je mafián, xenofob nebo katolík. Tyhle typy se sobě navzájem už hodně odcizily a tak jako v prezidentských volbách bylo i v posledních volbách do parlamentu důležité hlavně se jasně spojit s některým z nich. Naše velká potíž je ale v tom, že se ty typy nejen odcizily, ale že jeden ke druhému cítí nenávistný odpor, že pouhé otevření huby člověka jiného typu u nich způsobuje dávivý reflex, a že strany, které je zastupují, je zastupují proti nadvládě některého jiného typu (třeba proti komplotu mafiánů s frajírky).

Určitým selháním sociálních demokratů je, že oni jsou ten každý pátý, kdo by se chtěl s ostatními domluvit, když už se nikdo jiný s nikým domlouvat nechce. To taky ovšem na druhou stranu znamená, že jsou stejně proti ostatním jako ti ostatní, protože kdyby někdo přistoupil na to, že se domluvíme, stal by se tak sociálním demokratem a už by to nebyl někdo jiný. Následkem tohoto zvláštního postavení jsou miniaturou celkové situace a nemohou se domluvit ani sami se sebou. Proto také každého, kdo se s nimi domluví, čeká neblahý osud zrádce svých voličů stejně jako soc-dem samé.

Kdo ale zůstává nedostižným apoštolem štítivého odporu a duchovním otcem našeho marasmu, to není ani třeba říkat. Třetí Zemanův omyl spočívá v tvrzení, že volby vyjadřují nespokojenost občanů se stranami. Ve skutečnosti totiž vyjadřují hlavně krajní nespokojenost občanů s ostatními občany.

Tento a další články naleznete na stránkách časopisu Přítomnost

Sledovat @Pritomnost_cz