Krize eura, rozpad eurozóny, hospodářská krize. Pojmy, které se na nás hrnou z médií prakticky každý týden již několik let. Vydrží společná evropská měna současné problémy, či budou muset některé problémové státy tento spolek opustit? Nebo to bude všechno jinak a rozhodující krok prvního opustivšího udělá někdo jiný, například malé, ale bohaté Finsko? V odborných kruzích se totiž o této zemi hovoří v souvislosti s opuštěním eurozóny čím dál častěji. Důvody? Čtěte níže.

Důvod první - bez eurozóny by se finské ekonomice nyní pravděpodobně vedlo lépe. Na začátku hospodářské krize v roce 2008 patřila finská ekonomika k těm nejstabilnějším v rámci eurozóny a jeho banky a finanční trhy se do značné míry vyhnuly nejtvrdšímu dopadu finančních propadů, které následovaly po prasknutí slavné hypoteční bubliny v USA.

Po určitém oslabení exportu a domácí poptávky v roce 2009 byl v letech 2010 až 2011 obnoven hospodářský růst, nicméně za cenu obratu v té době již přebytkového státního rozpočtu zpět v deficitní.

Letos v červnu ohlásil finský statistický úřad, že se země opět propadla do recese, když se HDP již druhé čtvrtletí po sobě propadl, byť jen o pouhou desetinu procentního bodu. Tato nová recese může do určité míry komplikovat snahu vlády konzervativního předsedy Jyrkiho Katainena, jejímž cílem je pomocí přísné fiskální politiky vrátit finský státní rozpočet na přebytkovou trajektorii.

V této souvislosti se přitom nabízí srovnání se sousedním Švédskem, které na rozdíl od Finska není členem eurozóny, a může tak do značné míry využívat monetární politiky na místo fiskální k udržení země na růstové rovině.

K udržení podobné hladiny růstu, respektive propadu (pro druhé letošní čtvrtletí hlásí švédská ekonomika propad o 0,2 procent, nicméně oficiálně ještě na rozdíl od finské není v recesi) si Švédsko totiž vystačilo pouze s monetárními nástroji bez fiskálních stimulů, čímž si například v roce 2011 bylo schopno udržet sedmiprocentní přebytek běžného účtu, zatímco finský účet se v ten samý rok ocitl poprvé od roku 1993 v záporných číslech.

Kvůli tomuto jevu a kvůli deficitu státního rozpočtu je tak současný veřejný dluh Finska, na úrovni cca 52 procent HDP, vyšší než dluh Švédska, i když ještě před krizí tomu bylo naopak.

Důvod druhý - opustit eurozónu je pro Finsko snadné. Pouze třicet procent finského vývozu směřuje do eurozóny a ve srovnání kupříkladu s šedesáti procenty u Portugalska či Belgie je tak Finsko méně závislé na ekonomickém růstu evropské měnové unie.

Hlavními a tradičními obchodními partnery Finska jsou totiž především severské státy a Velká Británie, tedy země, které buď vůbec nejsou členy EU (Norsko a Island), popřípadě nepřijaly společnou evropskou měnu (VB, Švédsko, Dánsko) a jedna z hlavních výhod eura, tedy odstranění nejistoty plynoucí z nutnosti brát v potaz směnný kurz měn, tak není v případě zahraničního obchodu Finska příliš využívána.

Finské banky mají navíc přímou expozici vůči periferii pouze jedno procento HDP. Její případný krach a nesplacení dluhů tak ve Finsku nezpůsobí bankovní krizi, jako by tomu mohlo být v případě Německa či Francie. Jak uvádí Investiční web: „Němci a Francouzi finanční pomocí periferii vlastně dotují své banky, Finsko tedy finanční pomocí dotuje německé a francouzské banky. Zkuste to vysvětlit svým voličům.“

Důvod třetí - Finům se nelíbí rozhazovačnost jiných. Vládou tvrdě zastávaná linie v otázkách veřejných financí se do značné míry promítá i do finského postoje k evropským tématům plynoucím z krize, kde Finsko patří ke státům prosazujícím vůči „problémovým“ partnerům co nejpřísnější podmínky.

Zástupnou příčinou této finské pozice v EU je navíc i úspěch strany Praví Finové, kteří se po parlamentních volbách v roce 2011 stali třetí nejsilnější stranou v zemi. Ačkoliv zůstali v opozici, do značné míry implicitně donutili hlavní tři finské parlamentní a proevropské strany zformovat v evropských otázkách tvrdší postoje, aby tím vyhověly obecné nesolidární náladě ve společnosti, které využívali právě Praví Finové. 

Nejtvrdší pozici přitom zastává Finsko v otázce půjček zemím se špatnou fiskální situací. Kupříkladu loni v červnu prohlásila finská ministryně financí Jutta Urpilainen, že její země je připravena na všechny alternativy dalšího vývoje, a to včetně opuštění eurozóny, jelikož Finsko nepovažuje za správné řešení vznik kolektivní odpovědnosti za dluhy ostatních.

Zároveň bylo v této době Finsko jedinou zemí, která vyžadovala záruky za poskytnutí finanční pomoci jednotlivým zemím. Společně s Nizozemskem pak chtělo blokovat nákupy dluhopisů zemí eurozóny ze strany evropského měnového mechanismu, tedy známého eurovalu. 

O měsíc později Finsko schválilo účast na pomocném balíku pro Španělsko až poté, co si vymohlo záruky pro návrat části půjčených peněz do země. Loni v červenci rovněž ministryně Urpilainen prohlásila, že Finsko není připraveno zvětšovat objem záchranného eurovalu, ve kterém pět set miliard eur zkrátka musí stačit.

Tento trend finské vlády potvrdil letos na konci března i finský ministerský předseda Katainen když prohlásil, že státy eurozóny musí dodržovat pravidla, pokud se má Evropa z krize dostat. Tvrdě dodal, že jedním z důvodů evropských problémů je i fakt, že některé země jsou v problémech právě proto, že pravidla v minulosti nedodržely.

Dle vyjádření finských vládních představitelů tedy Finové vidí cestu ke konsolidaci eurozóny skrz přísná pravidla, efektivní fiskální politiku a rovněž také skrz dohled nad bankovním sektorem, který do určité míry stál na začátku krize. Je ale takovýto přístup kompatibilní s požadavky jižního křídla, které požaduje uvolnění pravidel a další půjčky ke stabilizaci veřejných financí? Pravděpodobně není, a proto je třeba se ptát, jak dlouho může trvat, než Finsku, či někomu jinému (například Nizozemsku) takzvaně „rupnou nervy“.

Bottom line: Finové se ze silné hospodářské recese na začátku 90. let vypracovali k nejbohatším evropským národům. Dokázali to sami, bez cizích půjček a subvencí, de facto pouze skrz přísnou fiskální politiku. Proč se to samé neděje v Řecku?