Slušnost, či neslušnost a cenzura. Televize jako nepřítel a ničitel názorů

Norská veřejnoprávní televize, zkrácená NRK, celým názvem Norsk Rikskringkasting, v překladu Norská celostátní televize a rozhlas bývá pravicí přezdívána ARK, Arbeiderpartiets rikskringkasting, česky Celostátní televize a rozhlas sociálnědemokratické Dělnické strany. Je údajně pouhým stojanem na mikrofon jménem nepotismu, kde se pozice snad dědí v rámci strany a kde stádová mentalita je prosta sebekritiky. Co by mohlo taková tvrzení dokládat?

Proces vybírání špiček do stěžejních firem v státním vlastnictví je prý spíše stranický, než pečlivý, a veřejnoprávní vysílatel není výjimkou. Příznivce, či člen pravice s lepšími kvalifikacemi by práci nezískal před levicovým kandidátem na pozici. Což je údajně jedním z korumpujících výsledků toho, když společnost přehlíží, že ministři mají poslední slovo ve věcech obsazování klíčových pozic. To navzdory tomu, že je to formálně ředitelství oněch firem, jež nasazují vhodné uchazeče do tzv. nepolitických pozic. Přesto jsou opět a zas „pasovány“ do těchto pozic osoby, jež vypoví své členství v Straně s velkým S v den, kdy dotyčné pozice získaly.  

Říká se, že dlouhá léta probíhá normalizace levicového extrémismu. To, co bylo před 20-30 lety extrémní, je dnes součásti hlavního proudu. To navzdory tomu, že někteří, jako např. bývalá redaktorka jednoho z největších norských deníků Aftenposten, se nyní od své minulosti distancují.

V letošním roce postihlo Norsko několik případů neslušného vypořádání s kauzami, jež byly odsouzeny mj. Radou pro vysílání jako manipulace a vědomé a cílené uvádění veřejnosti v omyl. V případě, jenž se v Norsku proslavil jako „případ Romky“ státní televize mlčela o nejvážnějších a nejpodstatnějších skutečnostech, např. o spolupodílení se na nuceném sňatku a znásilnění vlastní 11leté dcery, jakožto o dalších skutcích, jichž se podle rozsudku měla pachatelka dopustit. Úkladné zfalšování skutečné podstaty a hájení organizovaných zločinů jako obchodu s bílým masem ve světle kulturních rozdílů proti pravdě se pro TV stalo prioritou. Je tomu tak, že dokud je lež politicky korektní, tak již není lží? Podobně tomu bylo v četných případech uchazečů o azyl, kde se pracovníci médií snaží rozptylovat pozornost pryč od skutečnosti, že se dotyční zdržují v Norsku nezákonně.  

Zatímco směli švédští diváci vidět celé vzteklé obviňování z rasismu baviče Özze Nûjena vůči Norsku, u nehož seděl bývalý premiér Norska Jens Stoltenberg, shlédli a uslyšeli diváci Norské veřejnoprávní TV daleko mírnější verzi. Norská TV totiž z údajně mediálně etických hledisek vystřihla část výpadu na zábavně-diskusním pořadu „Skavlan“ nejen proti těm norským pravicovým stranám, jež tvoří současnou vládu v zemi, nýbrž proti většině Norů. Švédská TV si ale zvolila odvysílání celé sekvence, ovšem až poté, co diskusi posoudili právníci. Norští diváci byli znovu „napojení“ až poté, co byla diskuse uzavřena komentářem od Stoltenberga, jenž následoval potlesk v studiu přítomného obecenstva.

Nûjen se domnívá, že to bylo ze strany norské TV zbabělé a že jsou to právě Norové, již by odstřiženou sekvenci měli slyšet. Nûjen mimo jiné tvrdil, že čestvě zvolené „rasistické“ strany usilují o hromadné vyhoštění přijíždějících rumunských Romů z Norska. Jakožto člověk tmavé plati se prý Nûjen stejně jako tolik lidí před ním obléká do role oběti a poučuje všechny kromě sebe, jež „nemají páru“ o tom, co to je rasismus. Údajně paušálně bere na sebe roli oběti proto, že je tmavé pleti.

To by mohlo posílit, nebo již stihlo posílit, již velmi skeptické nálady, opovrženlivost a odpor mezi Nory. Někteří z nich usuzují, že NRK uznala cenzuru za vhodnou proto, že by to nevypadalo věrohodně, kdyby bývalý sociálnědemokratický premiér a „stranická“ televize hájily svého odjakživého soka, tedy pravici, v pořadu na natolik háklivé téma.

Toto je prý důkazem toho, že norská veřejnoprávní TV není určená všem občanům země bez ohledu na politická stanoviska a rovněž toho, že vysílatel nesjednocuje, nýbrž rozděluje. Kam se zatoulala tzv. tolerance a úcta k postojům ostatních, svoboda projevu a svoboda jednotlivce? Před čím, co je tak trapné, nás mají šetřit? Nabízí se odpověď, že před nás samotnými, jelikož nevíme, co je v našem vlastním zájmu. Třeba by si Švédové měli zamést před vlastním prahem a otevřít si oči před bezprávím v největších městech v důsledku přistěhovalectví, vč. výtržnictví a zapalování aut za situace, kdy „půl Švédska“ před tím a nezaměstnaností utíká do Norska.

Někteří Norové se na takové případy dívají jako na patetičnost podobnou tomu, vyrábí-li státní TV relativistické pořady o přistěhovalectví a přistěhovalcích, kde se rádoby pokoušejí rozumět „kulturám“, jež stále mají takové konvence a zvyklosti, jaké většina Norů a západního světa v současné době odmítají.

Profesor oboru médiálních věd Jostein Gripsrud Univerzity v Bergenu se prostřednictvím serveru norské státní TV ptá, zda média především zvou lidi, jež znají, mají ráda, s nimiž souhlasí a která mají do studia kousek. Tvrdí, že „lidé z hlavního města dominují veřejným diskusím proto, že státní televize a další celonárodní média jsou líná a mají málo nápadů a omezenou představivost na to, aby vyhledávala moudré komentátory mimo Oslo.“ To prý brání novým hlasům z jiných částí země, aby zabarvily názorové oblasti, jež média po svém kryjí. „Je vůbec možné, že nejlepšími odborníky na různé náměty nepocházejí z mokřadů v centru Osla, tam, kde hnízdí osobnosti médií?“ Nakolik je toto demokratickým problémem?

V ohlasech se dočteme, že politicky korektním očkem jehly proklouzne málokdo. Kvalita je definována jako pěstování „správných“ ideálů přispívajících k dopředu vydefinovanému a „schválenému“ společnému dobru. Pokud se někdo omylem dotkne pravdy, tak moderátor zasáhne a přeruší „teď to nebudeme rozebírat.“ Podceňují diváky a posluchače a protože je to celé tak předvídatelné, je mnoho těch, jež přestali sledovat diskuse v „dozvukové komoře“ tzv. národních expertů. 

Nemusíme se omezovat na TV. Smí se v demokratické zemi demonstrativně pálit noviny? Druhý největší mediální koncern je téměř z jedné poloviny vlastněn největším oborovým hnutím v Norsku, Landsorganisasjonen. Koncernu patří i stejně jako většina místních deníků i Tønsbergs Blad, proti němuž protestoval pravicový ministr spravedlnosti spálením deníku a výzvou k jeho bojkotu. Impulsivně tak reagoval na přehlížení své strany a úhel pohledu deníku, jež měly vyvrcholit tehdy, když byl inzerát k volební kampani vytištěn před tím, než měl, čímž deník sabotoval jeho aktuálnost a tím účel. Zprávou a fotkou pálení deníku ministr natolik zranil city některých, např. ze Svazu pracovníků v médiích, jako kdyby šlo o pálení Koránu. 

City hlasatelky státní TV Siv Kristin Sællmannové byly též zraněny, a to poté, co byla svými nadřízeními napomenuta a požádána o to, aby upustila od užívání určitého druhu bižutérie, přesněji řečeno řetízku s křížkem o velikosti celých 14 mm. Přišla stížnost údajně od muslimských diváků a bylo to v rozporu se směrnicemi TV a mohl by dále při pohledu na něj urážet. Užívání nadávek a vulgarismů ale TV nemá v úmyslu zakazovat. Z přispívání k negativnímu vývoji a zříkávání se společenské odpovědnosti obviňují veřejnoprávní TV zejména rodiče, jež se ve svém volném čase věnují dětem a mladým lidem a snaží se je od jejího sledování odrazovat a odnačuovat.

Byť je křížek svědectvím o soukromém náboženském přesvědčení hlasatelky, je zároveň symbolem té víry, jež platila až do loňského května, kdy stát rozpojil staletou symbiózu státu a církve. Ovšem nerušeně se na křesťanství dále zakládají Ústava, královská rodina, hymna, svátky, společenská struktura a další kulturní prvky. „Být neutrální“ ale v návaznosti na novodobou politickou korektnost znamená pro mnoho lidí již nejevit stále více opatrných a ztlumených stop norské, či obecně západní kultury, jako třeba křesťanství. Čili jak to řekla biskupka Laila Riksaasen Dahlová „co teprve s křížem v norské vlajce? Budeme daleko chudší společností, nebudeme-li moci takto říkat, v co věříme.“ Což společnost ochuzuje a v rozporu se směrnicemi veřejnoprávní TV činí méně rozmanitou.      

Média jako kontrolní orgány moci jsou prý příznačným rysem totalit. Nemá smysl pořádat volby, manipulují-li a překrucují-li sdělovací prostředky, spolu třeba se školstvím, běžné občanské chápání skutečnosti. Kdo ovlivňuje vnímání reality, ovlivňuje zároveň hlasování. Uskutečňovaná politika pak pozbývá své demokratické oprávnění.