Vybraná společnost. Nebo ne?

Předseda Evropské komise Barroso nám už loni v poselství „O stavu Unie“ naznačil, že může jít o iluzi, a v letošním pak ještě přitvrdil. O rozdílných názorech na tvorbu dluhů a poměr mezi prací a životem v různých částech EU se vyprávějí vtipy už dlouho. Ale základní kameny právního státu – v tom by sotva měly být nějaké různosti.

Připomíná to dovednosti, které se člověk naučí už v mateřské školce – vyspělé státy by zádrhele s principiálními prvky právního státu měly mít dávno za sebou. Kdyby něco mělo být společným jmenovatelem v rovnici sumarizující evropská společenství, tak právě charakter právního státu by musel být samozřejmým a povinným minimem.

A ejhle. José Manuel Barroso  v projevu o stavu Unie cítí potřebu vypíchnout potřebu zajistit vládu práva (právní stát) jako základní hodnotu Evropské unie. Uvažuje, že se objevily problémy s dodržováním zásad právního státu v nynějších členských státech, a dokonce připouští využití možnosti (sám ji nazývá „jadernou“ alternativou) pozastavení členských práv. A hovoří přitom o situacích vážného, systémového ohrožení právního státu. Pozor – nejde tedy už pouze o téma hodnocení způsobilosti nováčků při přistupování, jde opravdu o odkaz na potíže uvnitř stávající ´vybrané´ společnosti.

Evropská komisařka pro spravedlnost Redingová toto dále rozvedla s tím, že nejde jen o aplikaci psaného práva, ale též ducha zákona a fundamentálních práv. Zdůraznila, že nejde jen o to, aby spravedlnost byla učiněna, ale aby také byla viděna, že je činěna. Tam se asi můžeme sami chytnout za nos nejvíc. Rozhodnutí soudů a úřadů, prapodivných zahájení a ještě podivnějších zastavení trestních či sankčních správních řízení, kterým málokdo nadaný rozumem a zkušeností běžného (ne hloupého!) člověka rozumí, je každý měsíc přehršel. V mnoha případech může jít o postup správný, ale pokud je většinově považován za špatnost, právní stát se ztratí v mlze. V elitním klubu pak budeme sami za černého pasažéra, a sotva se pak budeme moci ošklíbat, že ostatní na tom nebudou o moc lépe.

Podotkněme ale, že eurokomisařka Redingová není vystudovaná právnička, nýbrž novinářka. Na mušku si zatím v souvislosti s ústavními krizemi či konflikty ohledně základních práv jednotlivce brala třeba Maďary, Rumuny či Brity. Proslavila se dříve projekty jako je regulace roamingu či úmysl zavádění kvót pro ženy – ne, že by si tyto akce nenašly mnohé příznivce, ale takové zásahy do svobody podnikání mají s právním státem společného asi tolik jako lampiónový průvod s veřejným osvětlením. Myšlenka, že arbitrem v právních krizích členských států bude exekutivní orgán – Evropská komise, napovídá, že do Bruselu zatím nedorazila vysokoškolská skripta, která by tam napověděla něco o dělbě moci mezi moc výkonnou a soudní. Nenasytnost po nových pravomocích Evropské komise ale už v minulosti opakovaně slavila úspěch, takže se možná dočkáme toho, že nad našimi brněnskými justičními špičkami bude ještě ostražitě bdít oko bruselského úředníka.

Ne, že by fundamenty právního státu neměly hrát prim třeba nad nakládáním s veřejnými dluhem – ale aspoň v tom prvním by si, myslím, členské státy zasloužily více vzájemné důvěry.