Naše nynější technokracie

Autor: Jiří Toufler

Demokracie, to je prý především dělba mocí. Tedy moci legislativní, exekutivní a soudní. Jaká moc ale rozhodla, že se za všechno bude od teď platit nejmíň o pět procent navíc? Kdo dovede zdražovat? To je otázka po tom, kdo má moc. Masaryk chápal dějiny své doby jako boj demokracie s teokracií. My bychom mohli tu naši dobu mít spíše za věk boje demokracie s technokracií. Nebo dokonce jen té technokracie, vydávající se za demokracii čím dál méně úspěšně. A to je 17. listopadu, skoro čtvrt století po té.

Zákonem se to neudělalo. Ani vláda za to nemůže, protože vlastně zrovna žádná vláda není. K soudu věc nepřišla a nejspíš ani přijít nemůže. Ten, kdo takhle svrchovaně může rozhodnout, je totiž jen Národní banka. Ta jistě není soudem, to můžeme říci s klidem. Nepatří nejspíš ani mezi legislativní orgány. V dřívějších dobách bývala taková instituce zkrátka v rukou vlád a posud je závislá na vládě v některých zemích. Historicky tedy patří k moci exekutivní.

Od vlády se u nás ovšem liší tím, že není propojená, až prorostlá, s legislativním tělesem. Zatímco vláda tedy žádnou nezávislou exekutivu nepředstavuje, Národní banka vlastně do nějaké míry ano. Jediný na kom tak či onak závisí je v podstatě prezident, který jmenuje její řídící orgán. Když se teď prezident osamostatnil od legislativního sboru tím, že je volen přímo, ztratil se v podstatě také zbytek jím zprostředkovávané odpovědnosti banky vůči parlamentu.

Že se prezident snaží bojovat s parlamentem o vliv na exekutivu, tedy na vládu, to není žádné novum. Tím pádem připadá v úvahu i to, že motivem jednání banky může být snaha vyhovět nějak prezidentovi, jak spekuluje Bohumil Studýnka na stránkách České pozice. Celkem vzato to ale vypadá, že s demokratickým principem dělby mocí si při popisu našeho stavu nevystačíme.

Místo toho můžeme říci, že se nacházíme v situaci, kterou nazvěme technokratickou dělbou mocí, aby se s tou demokratickou nepletla. Totiž, moc exekutivní a moc legislativní jsou u nás různě složitě propletené. Co je ale odděleno jasně jsou tři typy mocí, jejichž představitele vlastně nemůže mimo příslušný mocenský koglomerát nikdo z vnějšku odvolat, takže je nikdo další nekontroluje. Jaké tři moci to tedy v technokracii jsou? Moc soudní jistě. Ta je doplněna mocí fiskální a mocí monetární.

Fiskální moc je v užším slova smyslu v rukou ministra financí či vlády. Ve smyslu širším potom v rukou exekutivně-legislativního celku „demokratického konglomerátu,“ který se může rozpustit jen sám. Moc monetární, tu má Národní banka, jejíž radu má v rukou prezident. Nakonec, soudce jmenuje také on. Skutečností u nás tedy je, že prezident zprostředkovaně ovládá moc monetární a moc soudní, zatímco na rozpočtu se musejí domluvit ti ostatní a on ho jim k zlosti klidně může vrátit sněmovně. Možná i proto propaguje představu, že rozpočtové provizorium není nic hrozného. Vždyť rozpočet je jediná technická moc, která není v jeho rukou, krom toho, že jeho sestavení může zabránit. Je to vlastně taková „konstituční technokracie,“ skoro jako za Františka Josefa, jenom ten sněm je složitější rozpustit, když ho k tomu musíte přimět.

Že je nám třeba proinflačních opatření, to si zřejmě myslí nejen moc monetární, ale i většina parlamentu. Vždyť se chystá zvyšování minimální mzdy. V technokracii se ale moc nelegitimuje tím, čeho dosáhne, ale tím, kdo to udělá. Skoro to vypadá, jako by představitelé monetární moci chtěli všechno stihnout dřív, než se případně udělá rozpočet na další rok. Jen aby z toho nakonec nebyly závody, kdo udělá víc opatření stejným směrem. Kdo by měl nést odpovědnost za celkové následky je ale jasné. Je to ten, kdo jmenuje a odvolává účastníky a jehož aparátem naše technokracie je.

Tento a další články naleznete na stánkách časopisu Přítomnost