Jablka a hrušky v jednom košíku?

Spolupráci s EU v rámci Východního partnerství (VP) navázalo šest států. Fakticky se tyto země dělí na dvě skupiny. V čele té první stojí jednoznačně Moldávie a Gruzie. Obě tyto země mají vyjednané asociační dohody a dohody o volném obchodu, jejichž podpis má završit summit VP ve Vilniusu. Mírně zaostává Ukrajina. Podpis asociační dohody a dohody o volném obchodu s Ukrajinou měl být největším úspěchem summitu, ale v tuto chvíli není pravděpodobné, že k podpisu ve Vilniusu dojde. Arménie stojí v čele druhé skupiny států. Tato malá zakavkazská země podobně jako Ukrajina vyjednala s EU asociační dohody včetně smlouvy o volném obchodu. Šest týdnů před summitem se však rozhodla spojení na západ přestřihnout a oznámila změnu zahraničně-politického kurzu směrem k Rusku. Učinila tak dokonce mnohem jasněji než Ukrajina, která se snaží udržet se mimo přímý ruský vliv. Na chvostu žebříčku najdeme Ázerbájdžán a Bělorusko. Ázerbájdžán má velmi specifickou zahraniční politiku založenou na dobré ekonomické situaci a z ní vyplývající neutralitě, ale na rozdíl od Běloruska s ním probíhají vyjednávání o asociační dohodě. Bělorusko nemá sjednanou ani partnerskou smlouvu, což je základní předpoklad pro účinné vyjednávání s EU. Dodržování lidských práv je zásadní překážkou ve vztazích EU s těmito dvěma zeměmi, které obě vězní své občany z politických důvodů.

Vilnius (© wikipedia)

Nejslibněji se jeví dohoda s Moldávií, ale i tam existují překážky. Silná komunistická strana (odhady volebních výsledků se pohybují kolem 35%) se staví proti podpisům smluv se Západem. I Moldávie zažívá tvrdý tlak z ruské strany, která omezila dovoz moldavských potravin a alkoholu na své území. Každý s těchto sektorů přitom zastává asi 10% moldavského vývozu. Evropská unie dokázala odpovědět navýšením kvót pro moldavský vývoz. Rusko má na Moldávii další velkou páku – 10% moldavské populace pracuje na území Ruské federace, která může v krajním případě omezit jejich pobyt v zemi. Přitom peníze, které moldavští gastarbeiteři posílají z Ruska domů, tvoří až 7% moldavského HDP. Ruská vojenská přítomnost v Podněsteří a nejasný status tohoto regionu přispívají k nejednotné a nekonzistentní politice EU k Moldávii. EU prostě nechce importovat další konflikt podobný například tomu kyperskému. Rusko vlastní v Moldávii 70% bank a 80% energetického sektoru, což situaci dále komplikuje. Moldávie má navíc už teď velmi nízké tarify s EU, proto krátkodobě podpisem asociační dohody moc nezíská. Dlouhodobě však lze čekat investice díky vyšším standardům a modernizaci ekonomiky.

V těsném závěsu za Moldávií se drží Gruzie. Asociační dohoda se smlouvou o zóně volného obchodu je připravena k podpisu. Tato země prodělala za poslední roky „demokratizační revoluci“, v roce 2008 došlo poprvé v gruzínské historii k mírovému předání moci. V Gruzii je otázka integrace do EU otázkou národní bezpečnosti. Političtí představitelé doufají, že ekonomické benefity plynoucí z dohod s EU přimějí severní separatisty k uklidnění situace. Ještě více než u Moldávie zde ale hrozí dominový efekt ukrajinského rozhodnutí. Uvnitř Gruzie totiž eskaluje konflikt o budoucím směřování země a objevují se signály, že cesta povede do ruské sféry vlivu. Církev je ostře proti integraci na západ, antidiskriminační zákony spojené s vízovou liberalizací jdou přímo proti veřejnému mínění – demonstrace lidskoprávních aktivistů v Tbilisi se zvrhla v jejich lynčování, když je policie nedokázala uchránit před protiakcí vedenou militantními knězi. Prozápadní prezident a politický sponzor navázání Gruzie na západ Michail Saakašvili byl donucen odstoupit a jeho poradci čelí obvinění z korupce. Tyto procesy jsou s nejvyšší pravděpodobností politicky motivovanou ukázkou selektivní spravedlnosti. Za zmínku stojí specifické postavení České republiky v Gruzii, kde jsou naše firmy šestým největším zaměstnavatelem v zemi.

Arménie se definitivně obrátila k Rusku v září 2013. Překvapením bylo na rozdíl od Ukrajiny spíše to, že dokázala balancovat mezi Východem a Západem tak dlouho. Klíčem k pochopení zahraniční politiky Arménie je podobně jako v Gruzii otázka národní bezpečnosti. Tato země je totiž v permanentním konfliktu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, jehož obyvatelstvo tvoří z 95% Arméni, ale celé území je uvnitř Ázerbájdžánského státu. A Rusko pragmaticky obě strany konfliktu zásobuje zbraněmi. Za první pololetí roku 2012 prodali Rusové do Baku zbraně za 4 miliardy dolarů. Výdaje Arménie na zbrojení za rok 2012 ale dosáhly stěží 400 milionů euro. A tak Rusové předložili Jerevanu lákavou nabídku – když se vzdají smluv s EU, přestane ruská strana Ázerbájdžánu prodávat zbraně za nižší vnitro-ruské ceny. Ruský Rosatom dále nabídl modernizaci arménské jaderné elektrárny Metsamor, větší objem půjček než EU a snížení cen plynu. Takovou nabídku Arménie nemohla odmítnout, deklarovala svůj nezájem na podpisu smluv s EU a rozhodla se pro vstup do ruské celní unie. S Ázerbájdžánem pojí Českou republiku také specifické pouto – dovážíme z této kavkazské země čtvrtinu naší spotřeby ropy.

Velká Ukrajina

Ukrajina měla dostat tu nejambicióznější smlouvu, kterou Evropská unie kdy partnerské zemi nabídla. To odráží postavení Ukrajiny, která zdaleka převyšuje svým významem všechny ostatní země Východního partnerství co do velikosti ekonomiky i počtu obyvatel. Putin za půjčky, které Ukrajině nabízí, chce jenom jediné - aby se Ukrajina neintegrovala na západ. Zatímco EU za svoje peníze žádá náročné reformy.

Nejasný románek EU a Ukrajiny (© Collage: Voice of Russia)

Rusko stejně jako Evropská unie má pro Ukrajinu sbírku přesvědčivých slibů, jenže oproti EU disponuje ještě jedním diplomatickým nástrojem, který se EU zavázala nevyužívat – přesvědčivými hrozbami. Ruský cukr sice zas až tak nesladí, ale Putin má alespoň nějaký bič, byť lze spekulovat o tom jak je silný a jakou roli vlastně hraje. A bez ohledu na to, jestli rány Putinovým bičem bolí, práskání je slyšel po celé Evropě. Mluví se o největším ruském zbrojním programu od konce studené války. Už v září se Putinův poradce Sergej Glazjev nechal slyšet, že bankrot Ukrajiny bude „nevyhnutelný“, pokud dohodu podepíše a dokonce prohlásil, že „bilaterální dohoda vymezující hranice se stane neplatnou“. Protože ukrajinský prezident Janukovyč hraje diplomatickou hru balancování mezi Východem a Západem, ve které on sám v praxi může spíše získat, musela by EU hodně přisladit, aby Ukrajinu přilákala. Pokud vůbec nějaká hraniční míra ústupků, která by ukrajinskou vládu přesvědčila, existuje.

Rusko hraje na Ukrajině velmi ostrou partii. Drastická opatření proti Ukrajinskému exportu posledních měsíců se neustále stupňovala až do chvíle, kdy ukrajinská vláda vyjádřila svou neochotu dohodu s EU podpořit. Podle Interfaxu poklesl obchod mezi Ruskem a Ukrajinou o 25% od počátku roku 2013. Rusko selektivně zakázalo dovoz těch ukrajinských produktů, které jsou spojeny s prozápadními podnikateli. Nákladní auta směřující z Ukrajiny na východ podrobují ruští celníci nebývale důkladným a časově náročným kontrolám. Rusko tlačilo na Ukrajinu, aby co nejdřív splatila své dluhy Gazpromu a zároveň Moskva nabídla lepší ceny za plyn, pokud by byla Ukrajina ochotná vstoupit do Kremlem sponzorované celní unie, jejímž členem je kromě Ruska ještě Bělorusko a Kazachstán. Rusko používá svůj plyn standardně jako politickou páku. Není to dlouho, co ruský vicepremiér Rogozin varoval Moldavany před podepsáním asociační dohody s EU slovy: „Doufám, že neumrznete“. Ani narychlo sjednaný import ruského zemního plynu na Ukrajinu přes Slovensko dohody nezachránil.

Krátkodobé důsledky dohody o volném obchodu by mohli Ukrajinu zabolet. Restrukturalizace trhu a otevření se zahraniční konkurenci by v krátkodobém horizontu mohly ukrajinskou ekonomiku oslabit. A to především na prorusky orientovaném východě země, kde sídlí většina průmyslu a kde má Viktor Janukovyč svojí voličskou základnu. Na druhou stranu podle Jorge Zukoskiho, prezidenta Americké obchodní komory na Ukrajině, se ihned po podepsání smluv očekával okamžitý „ohromující“ nárůst zahraničních investic a to především v zemědělství, potravinářství a energetice. Vývoz potravin, hnojiv a zemědělský techniky do EU by měl narůst až o 20%, celkový objem exportu do EU až o 7%. V dlouhodobém měřítku by pak Ukrajina zcela jistě profitovala skrze tlak na omezení korupce, demokratizaci a transparentnost. Narostly by i přímé investice, které v posledních měsících setrvale klesají. Je však nutno přiznat, že ekonomické analýzy a predikce jsou na Ukrajině značně problematické. Podle některých odhadů totiž představuje šedá ekonomika až 50% HDP země, což zkresluje situaci - podle dat Eurostatu má například Česká republika s Ukrajinou deficit, ale data z Ukrajiny vykazují přebytek.

Prezident Viktor Janukovyč chce Ukrajinu jednoznačně udržet mimo přímý vliv Evropské unie i Ruska. Ukrajinci, kteří vzhlíží k Západu, by vstup do Putinovy celní unie nikdy nezkousli stejně tak jako exportéři vyvážející na západ. Ukrajinští vývozci ale prodají zhruba stejně zboží do Ruska jako do Evropské unie a proto předcházející schéma platí i pro východ. Do celkového obrazu tak zapadají i výsledky průzkumů, které naznačují, že od roku 2011 se zdvojnásobil počet Ukrajinců (na současných 14%), kteří si myslí, že by se Ukrajina neměla pokoušet ani o vstup do EU ani o vstup do celní unie.  Putin bude nakonec stejně Janukovyčovým dlužníkem, chce mít totiž Ukrajinu radši neutrální než úzce svázanou s EU. Proto je možná i něco pravdy na obvinění, které vznesl proti Janukovyčovi šéf opozice Arsenij Jaceňuk. Ten se nechal slyšet, že Janukovyč dostane od Putina 20 milionů dolarů, půlku pro sebe a půlku na prezidentskou kampaň 2015.

Jako by se v předvečer summitu ve Vilniusu unijní sen rozplýval před očima, Ukrajina totiž pravděpodobně Asociační dohodu s EU nepodepíše. Na tom asi nic nezmění ani více než sto tisíc demonstrantů na „Euromajdanu“, hlavním náměstí v Kyjevě, ani nabídka bývalé ukrajinské premiérky Julii Tymošenkové vzdát se svého de facto propuštění do Německa výměnou za ukrajinský podpis asociační dohody. Propuštěním Tymošenkové na léčbu do Německa totiž evropští lídři podmínili podpis asociační dohody. Evropská unie by na právní, politické a ekonomické harmonizaci Ukrajiny hodně vydělala, ale úspěchem by byl i podpis Gruzie a Moldávie.

Ukrajina se ale k EU přibližuje bez ohledu na asociační dohodu. Od roku 1991 získala z EU jen v grantech přes 3,3 miliard Euro a v půjčkách Evropské banky pro obnovu a rozvoj dalších 10 miliard. Export i import mezi Ukrajinou a EU také stabilně roste. Ukrajinské firmy se totiž přizpůsobují evropskému trhu i bez asociační dohody, evropské standardy se totiž prosazují i samy díky tržním mechanismům. Občanská společnost má od roku 2011 přístup k penězům z Generálního ředitelství pro rozvoj a spolupráci – EuropeAid.

Dvourychlostní partnerství, odhodlaný Putin a evropští technokraté

Diferenciace by měla být klíčovým pojmem v inovovaném Východním partnerství. Je nanejvýš problematické přistupovat na jednom základě k tak odlišným zemím, jako je například Moldávie a Ázerbájdžán. Heslo komisaře pro rozšíření Štefana Füleho „More for more“ (neboli „Více za více“), které odráží snahu přistupovat ke každé zemi zvlášť, podle pozorovatelů nestačí. Jedna institucionální platforma nedokáže zohlednit všechny rozdíly, a proto se množí návrhy na oficiální rozdělení zemí alespoň do dvou kategorií.

Mapa zemí Východního partnerství (© EU)

Rusko vnímá kontrolu nad post-sovětskými státy jako svůj primární národní zájem. Takzvaná Putinova valdajská doktrína definuje ruskou zahraniční politiku jako velmi pragmatickou a nekompromisní. Rusko bude bojovat velice tvrdě, aby státy kolem svých hranic udrželo u sebe. Oproti tomu Evropská unie na konflikt s Ruskem zatím ani nepomyslela. Neexistuje žádná připravená pozice k Rusku v otázce Východního partnerství, během formování VP se nemluvilo o tom, jestli celá tato akce nebude Rusku náhodou vadit a proto nevznikla ani strategie co dělat, kdyby se to Moskvě skutečně nelíbilo. Technokratický přístup je relevantní – jak jinak je možné měřit úspěch strategie než s pomocí propracovaných benchmarků – ale musí se v zahraniční politice EU mísit se strategickým přístupem a neměl by být prosazován na jeho úkor. Rusko je skutečně připraveno jednat velice tvrdě, ukrajinští diplomaté se nechali slyšet, že při podpisu dohod s EU by Rusko uzavřelo hranice pro zboží i osoby a že něco podobného by mohlo hrozit i Moldávii.

V zájmu úspěšnější zahraniční politiky EU je nutné nabídnout zemím na východě nějakou alternativu členství, které doposud fungovalo jako hnací motor reforem pro státy, které vstoupily od roku 2004 a pro státy západního Balkánu. Evropská unie potřebuje vytvořit propracované projekty rozvoje výzkumu, vzdělávání a rozvoje a vytvořit na východě hospodářský prostor, ze kterého by státy VP skutečně profitovaly. Dvě složky potřebují posílit především – občanská společnost a obchod. Evropské peníze směřující do VP distribuují hlavně vlády cílových zemí, které ale často samy o integraci nestojí. Neziskové organizace by tuto úlohu měly částečně převzít. Prostor existuje i v zefektivňování monitorovacích systémů v dotčených zemích. Nejlepším nástrojem EU by byla vízová liberalizace a částečné otevření západního pracovního trhu. Studie dopadu otevření pracovního trhu pro nové členské země (vypracované například pro pracovní trh Švédska) ukazují, že se to vyplatí a nároky na sociální systém jsou nižší, než se čekalo.

Měli bychom se více dívat na východ. Situace kolem Íránu, Arabské jaro a problémy Řecka v posledních letech přilákaly pozornost Západu na jih. Sousední země na východě ale také nutně potřebují prostor v západních médiích i hlavách politiků, byznysmenů a aktivistů. A to nejenom až ve chvíli, kdy do ulic Kyjeva vyrazí sto tisíc nespokojených.

 

Jakub Vlasák působí v Analytickém týmu think-tanku Evropské hodnoty.

 

Text čerpá z následujících zdrojů, které zájemcům o téma doporučujeme: