Potřeste si pravicí s Leninem

Když v roce 1991 Litva vyhlásila samostatnost, na náměstích, úřadech, nádražích, ve školách se stále tyčili různě velcí Leninové a Stalinové připomínající nikdy nesplněné sovětské lepší zítřky.

Zatímco v Lotyšsku a Estonsku s nimi rázně zatočili a sprovodili je ze zemského povrchu, Litevci byli kreativnější. Všechny pomníky, busty, sošky, gobelínky či obrazy shromáždili na jedno místo a udělali z něho muzeum.

Najdete ho na jihu Litvy, pouhých sedm kilometrů od lázeňského městečka Druskininkai, kousek od běloruských a polských hranic.

Lenin před a po... (pomník byl původně umístěn na tehdejším Leninově náměstí ve Vilniusu)

Výlet do minulosti

Do Grutas parku jsme se se spolužačkou vypravily poslední listopadový týden. Sníh zatím žádný, ale mráz svazoval naše útroby pořádně. Možná ještě umocnil zážitek z místa, které připomíná tragickou historii.

Procházíme branou vybudovanou v plotě z ostnatého drátu, kterému vévodí hlídací věže. První, co vidíme, je červený dobytčák – přesně takový, kterým Sověti odváželi nepohodlné Litevce na Sibiř.

Skanzen se rozléhá na dvaceti hektarech a vévodí mu dvoukilometrová trasa, během které si prohlížíme hlavní skvosty – celkem 86 soch od 46 autorů rozmístěných v lese podél vodního příkopu, který park symbolicky obepíná.

Příběh komunistického skanzenu

„Chci, aby park byl mým dědictvím, mým příspěvkem do historie. Pokud bychom zametli minulost pod koberec, ublížili bychom příštím generacím,“ říká v jednom z rozhovorů vyvěšených podél příjezdové cesty do parku zakladatel muzea Viliumas Malinauskas.

Jeho příběh je zajímavý sám o sobě. Malinauskas za socialismu vedl kolektivní zemědělské družstvo, které po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 zprivatizoval. Rozjel byznys se zpracováním hub a lesních plodů, čímž pohádkově zbohatl.

Koupil si velkolepé sídlo i jezera a lesy, které ho obklopují, začal sbírat exotická zvířata. A v roce 2001, po oficiálním výběrovém řízení vypsaném Ministerstvem kultury, otevřel v jednom ze svých lesů právě Grutas park, jehož součástí je i malá zoologická zahrada přístupná návštěvníkům (k nejzajímavějším kusům patří medvědi a stádo jelenů).

Rudá, rudá, rudá

Sochy komunistických pohlavárů i obyčejných rolníků však nejsou jedinou atrakcí. Na mě atmosféra nedávno minulých časů silně dýchla v nízké dřevěné budově; přesně takové, jaké se ve čtyřicátých a padesátých letech stavěly v SSSR a sloužily jako kulturní osvětová střediska. 

V tom místním to vypadá, jako by si volební komise jen odskočila koupit svačinu. Právě fenomén nesvobodných voleb v sovětském svazu popisují informační panely.

Připadám si jako v hodně věrohodných filmových kulisách. Jenže Grutas park není žádný Disneyland, všechny exponáty jsou tu původní.

Nechybí velká knihovna plná děl Marxe, Engelse a dalších myslitelů, podobizny vůdců na rudém pozadí, řečnický pultík, ani malý sál s několika řadami sedadel, kde se šířila propaganda.

Venku stojí pódium, kterém každoročně vrcholí oslavy 1. máje. Jak se dozvídáme, pro Litevce a turisty z celého světa se staly oblíbenou zábavou v retro stylu.

V další budově, kterou stezka míjí, objevujeme předměty denní potřeby z éry reálného socialismu. Roztomilá je sbírka suvenýrů s Míšou, který se stal maskotem olympijských her konaných v Moskvě v roce 1980.

Ruské šproty versus ruské děvušky

Promrzlé na kost a ohromené expozicí (množství předmětů je skutečně úctyhodné) míříme do místní restaurace, která je taktéž stylově vyzdobená doruda.

Podle průvodce tu mají podávat netradiční menu „nostalgie po starých časech“, které obsahuje šproty po Rusku s cibulí a vodkou, ale vzhledem k roční době a nevelkému zájmu turistů jsme vděčné za horký čaj.

Vycházíme ven a potkáváme dvě mladé Rusky v huňatých kožíšcích, které se do parku přiřítily černým BMW. Zvesela se rozbíhají k mohutným sochám a jako všichni ostatní pózují před čočkami svých iPhonů. Vskutku zajímavý návrat ke kořenům.