Je nutné přestavět eurozónu?

Dnešním dnem začíná měsíc prosinec a s ním i kouzelné období adventní. Hlavy členských států, podobně jako jejich premiéři, se však zatím do předvánoční atmosféry naplno ponořit nemohou, neboť je čeká ještě jedno velmi důležité jednání na evropské úrovni, a to zasedání Evropské rady (ER), které proběhne 19. - 20. 12. Co se od něj očekává a jak to všechno nakonec dopadne? O tom vás budeme rádi průběžně informovat. Již nějakou dobu se ale tématům, které se budou řešit na ER, věnují přední evropské think-tanky. Prosincová Rada bude zejména o Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP) a jejím směřování, nad nímž se minulý týden zamýšlel Finský institut mezinárodních vztahů. Dále se nejvyšší představitelé budou zabývat budoucností hospodářské a měnové unie (viz studie analytiků z London School of Economics a také z Bruegelu), sociální politikou, energetikou i otázkami rozšíření a migrace. Zůstaňte v obraze, o čem se v Unii mluví, a prožijte ničím nerušený a pohodový advent.

Teorie optimální měnové zóny přináší důležité poznatky o tom, jak by měla být přestavěna eurozóna

Optimum currency area theory provides important insights on how the Eurozone might be redesigned

Holly Snaith; London School of Economics – European Politics and Policy Blog

Teorie optimální měnové zóny (OCA) je vlivný akademický koncept, který hrál svou roli i v počátcích plánování společné evropské měny. Je považován za jakýsi kontrolní seznam ideálních podmínek pro existenci měnové unie, které však, jak mnozí tvrdí, eurozóna dodnes nenaplňuje. Nicméně teoretický přínos OCA je daleko komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. V závislosti na tom, jakou část této teorie zdůrazňujeme, mohou vzniknout zcela odlišné příběhy o tom, zda je, či není eurozóna optimální měnovou zónou, a jak by měla být řízena.

S teorií OCA jako první přišel v 60. letech 20. století Robert Mundell, pozdější laureát Nobelovy ceny. Mundellův zpočátku jednoduchý koncept, založený na kapitálové a pracovní mobilitě, se časem vyvinul v množství velice komplexních otázek, které další ekonomové řešili přidáváním nových součástek do této teorie. Kritérii se tak stala diverzifikace výroby a otevřenost ekonomik, homogenita preferencí ohledně řešení asymetrických šoků aj. Jenže podstata těchto otázek je stejně tak politická, jako ekonomická. Navíc Mundell později zdůrazňoval, že přijetí společné měny může vést k intenzivnějším obchodním vazbám, což se stalo hlavním paradoxem celé teorie. Pokud totiž do rovnice platnosti OCA pro konkrétní region zahrneme dynamické benefity, pak se i sub-optimální měnová zóna může časem stát zónou optimální. Tím se ale vytrácí celý smysl počátečních kritérií pro zavedení měnové unie (!). Na to také zakladatelé eurozóny kdysi vsadili a vytvořili společnou měnu s tím, že konvergence bude zajištěna ex post. Zapomněli však, že než bude konvergence dosaženo, neoptimální měnová oblast bude generovat poškozené hráče (tzv. losers), které bude nutné kompenzovat fiskálními transfery. Této možnosti se ale, jak ukázala krize eurozóny, velké politické podpory nedostává.

Otázka tedy nestojí tak, zda eurozóna je, nebo není optimální měnovou zónou – na základě kvantitativních kritérií spíše není (resp. v průběhu času byla více či méně optimální). Podstatnější je, zda jsou členové eurozóny ochotni zavést takové politické mechanismy, které jí do budoucna umožní posunout se k optimálnímu stavu co nejblíže.
 

Evropská obrana pod drobnohledem: Co čekat od Evropské rady?

European defence under scrutiny: What can be expected from the European Council?

Tuomas Iso-Markku;The Finnish Institute of International Affairs

Na agendu prosincového setkání Evropské rady je zařazena otázka bezpečnostní a obranné politiky. Znamená to, že konečně vznikne jednotná evropská armáda? Anebo se evropské státy jen shodnou na tom, že se neshodnou, a sen o jednotném a silném evropském aktérovi na světové multipolární scéně se rozplyne? Již od loňské prosincové Rady je tato tematika diskutována, a proto panují vysoká očekávání. Autor analýzy předpokládá, že jestliže tentokrát nedojde k dohodě, bude zánik Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) zpečetěn.

USA se čím dál více distancují od evropských bezpečnostních otázek, a tak sami Evropané budou muset přijmout odpovědnost za vlastní bezpečnost. Členské státy se ale nedohodnou ani na tom, zda a do jaké míry by se EU měla účastnit řešení mezinárodních konfliktů. Unie má sice ve svém komplexním přístupu (comprehensive approach) širokou škálu instrumentů – od rozvojové pomoci po vojenskou sílu –  často je však kvůli nedostatku politického konsensu nedokáže koherentně použít. NATO bylo vždy vnímáno jako základní kámen evropské obrany. Se stahujícími se Spojenými státy je ale třeba pamatovat, že NATO bude pouze tak silné, jak silné budou jeho evropští členové.

V posledních letech vyplouvá na povrch problém závažných nedostatků ve vojenských kapacitách i těch největších členských států. A budou-li nekoordinované škrty v rozpočtech na obranu pokračovat, bude evropský vojenský potenciál nadále klesat. Škrty samozřejmě mají přímý dopad na evropský obranný průmysl, výzkum a vývoj. Situaci komplikuje i tradiční ochrana tohoto sektoru před zahraniční konkurencí či fúzemi každým jednotlivým státem. Koordinace na evropské úrovni by vedla k velkým úsporám a efektivitě.

Na prosincovém summitu se nejspíše neodehraje žádná závažná strategická debata, přestože definice priorit je v současnosti klíčová. Bez ní se státy v budoucnosti nikdy neshodnou, kdy a kde zasahovat a do jakých kapacit investovat. Současná Evropská bezpečnostní strategie je vágní a zastaralý dokument. Pokus o novou strategii nejspíše neproběhne, protože by debata jen zdůraznila existující rozpory mezi perspektivami jednotlivých států a nakonec by vyprodukovala dokument ještě méně ambiciózní než ten současný. Spíše se bude jednat o tom, jak lépe implementovat již dohodnuté politiky a jak zlepšit spolupráci v oblastech, ve kterých panuje shoda.

Rozdělená Asie: Co to znamená pro Evropu?

Divided Asia: The Implications for Europe

Francois Godement; European Council on Foreign Relations (ECFR)

Francois Godement, strategický ředitel Asijského centra a zároveň vedoucí „Programu Čína a Asie“ při ECFR, se ve své práci zabývá dynamikou bezpečnosti v Asii a její celkové propojení s ekonomickými trendy, přičemž bere v úvahu historii, vzestup Číny a roli Spojených států, které jsou pro Asii stále nejvýznamnějšími západními partnery.

Pokud se jedná o Asii, většina médií, politiků a veřejnosti se soustředí hlavně na ekonomické příležitosti, které kontinent nabízí. Avšak i přes vysokou ekonomickou integraci se historické spory o území a rozdělení hranic, kombinované s nacionalismem, zdají být čím dál tím závažnějšími problémy.

Evropa a Asie přijaly velmi rozdílné přístupy k obchodní a bezpečnostní spolupráci v regionu. Co se týká obchodu a ekonomických záležitostí, Evropa jedná se svými partnery pouze na základě bilaterálních dohod a v současné době není členem jediné velké iniciativy, jako je třeba Asia-Pacific Economic Cooperation (Asijsko-pacifické hospodářské společenství, APEC) nebo Regional Comprehensive Economic Partnership (RCEP). Ovšem v oblasti bezpečnosti prosazuje Evropa spíše dodržování práva než multilaterální systém podobný tomu, který na starém kontinentu fungoval po druhé světové válce. Jenže Asie se nikdy v minulosti na tento systém nespoléhala a nyní se od něj spíše odklání. Navíc podle předpokladů se v dalších letech asijské státy obejdou bez západních mocností jako garantů bezpečnosti úplně.

Z tohoto důvodu by se Evropa měla soustředit na rostoucí obchod se zbraněmi a skrze něj upevnit svoji roli v oblasti bezpečnosti a přejít stejně tak jako nyní USA ze systému bilaterálních dohod na strategii podpory celkového regionálního obchodu (Trans-Pacific Partnership). Pokud tedy Evropa nechce zůstat pozadu, měla by rychle následovat příklad Spojených států a vytvořit svoji obdobu „TransEurasia Partnership“. Taková strategie by mohla pomoci potřebnému nastartování nových vztahů mezi Evropou a Asií.
 

Nový Kodaňský mechanismus pro EU

Rule of law or rule of thumb? A New Copenhagen Mechanism for the EU

Sergio Carrera, Elspeth Guild a Nicholas Hernanz; Centre for European Policy Studies

Evropská unie (EU) stojí na sdílených principech právního státu, demokracie a lidských práv, jak je stanoveno v druhém článku Smlouvy o Evropské unii. Před vstupem do EU musí kandidátské státy splnit tzv. kodaňská kritéria, nicméně po jejich vstupu už není využíván žádný mechanismus, který by kontroloval, zdali jsou pravidla právního státu a nezávislosti soudnictví dodržována i nadále. Nedávné události v některých zemích EU na toto „kodaňské dilema“ poukázaly. Jediný nástroj, v rukách evropských institucí, k monitorování dodržování pravidel právního státu v členských státech je uveden v sedmém článku Smlouvy o EU. Článek 7 byl ale mylně označen jako „nukleární možnost“ (rozhodnutí použitelné pouze v krajním případě), a tak nikdy nebyl využit.

Co ale vlastně znamená právní stát? To je otázka, kterou je třeba vyřešit, mají-li se vést debaty o tomto tématu. Koncepty jako Rechtsstaat, état de droit, rule of law či pravova darjava nejsou synonymy a mají vlastní charakteristiky, co se demokracie či základních práv týče. Vztah mezi právním státem, demokracií a základními právy je jako třínohá stolička – pokud jedna z nohou chybí, tak daný celek nemá účel. EU by tedy měla vytvořit všezahrnující dohledový mechanismus – který by se mohl jmenovat „Kodaňský mechanismus“ – tak, aby se zaměřila na dilemata charakterizující vztah mezi třemi výše zmíněnými dimenzemi. Autoři článku navrhují několik kroků, které by evropské instituce měly následovat. Prvním je vytvoření Kodaňského mechanismu, který by měl být monitorovací větví a doplňovat tak preventivní a korektivní větve sedmého článku Smlouvy o EU. Dále by Komise měla načrtnout a zformovat podmínky a procedury k efektivní operativnosti tohoto mechanismu. Jaké další konkrétní kroky Carrera, Guild a Hernanz doporučují, se můžete dočíst v originále anotované studie.

Nová evropská sousedská politika dvou tváří: Normativní (hard) power vs. pragmatická (soft) power

The Janus-Faced New European Neighbourhood Policy: Normative (Hard) Power vs. the Pragmatic (Soft) Approach

Federico Casolari; Istituto Affari Internazionali

Způsob, jakým je prováděna evropská politika sousedství, se dočkal mnohé kritiky. Byla zdůrazňována především její neefektivita a slabý institucionální a právní rámec. Obzvláště ožehavým tématem se stal charakter právních nástrojů, které má Evropská unie (EU) k dispozici k provádění politiky sousedství. Ta se vždy zakládala především na tzv. soft power a jejích právních instrumentech, které měly zajistit potřebnou flexibilitu a diferenciaci, tedy na míru šité partnerství postavené na neformálním základě.

Až Lisabonská smlouva přinesla formalizaci evropské politiky sousedství, usilujíc o nahrazení soft power novou politickou koncepcí, jež přikládá větší důležitost normativní síle EU. Autor však shledává, že novou legislativu se nepodařilo úspěšně uvést do praxe, protože politika sousedství je stále prováděna převážně tím pragmatickým způsobem za použití soft power a jejích právních nástrojů. Důvodem je především to, že právní instrumenty soft power jsou stále vnímány jako jediný možný způsob, jak zajistit flexibilitu a adaptovat se na rozdíly, které mezi jednotlivými partnerskými zeměmi panují.

Tento předpoklad však při bližším prozkoumání neobstojí a navíc může ohrozit vývoj celé evropské politiky sousedství. Autor argumentuje, že za pomoci širšího a častějšího využití multilaterálních či bilaterálních smluv jako hlavních nástrojů normativní síly EU lze dosáhnout jak flexibility, tak i větší míry zodpovědnosti jednotlivých evropských aktérů podílejících se na implementaci politiky sousedství. Užití právně závazných mezinárodních smluv by zamezilo tomu, že jednotlivá ujednání v rámci politiky sousedství pak nebudou brána jako právně směrodatná (což je často případ právních instrumentů užívaných v rámci soft power jako jsou různé akční plány), a zajistilo rozdělení jednotlivých kompetencí mezi EU a členské státy. Evropští aktéři by proto měli více reflektovat potřebu rovnováhy mezi diferenciací a efektivitou.

Schumanův kompakt pro eurozónu

A Schuman Compact for the euro area

Ashoka Mody; Bruegel

Krize zdaleka není u konce. I přes první signály hospodářského oživení by bylo chybou myslet si opak. Přestože se zdá, že se společnou měnu podařilo zachránit, ve skutečnosti se nepodařilo vyřešit ani jediný její strukturální problém. Pokroku se nepodařilo dosáhnout u bankovní krize, ani u krize suverénních dluhů, ani u krize konkurenceschopnosti. Polovičaté „patlání se vpřed“ vytváří nejasný a velmi komplexní systém nadnárodní unie, která ztrácí legitimitu obcházením politického procesu, a je strukturálně spojen s neustálými zpožděními, které vznikají náročným hledáním konsenzu. Existují dvě cesty, kterými by se mohla EU vydat. Tou první by bylo zásadní rozpouštění suverenity národních států a vytvoření centralizované federace. Druhá cesta je přesně opačná a stojí na decentralizaci a plném převzetí zodpovědnosti národními státy za svůj dluh pomocí zákazu bail-outů. A právě tato druhá cesta bude v současném politickém klimatu schůdnější, tvrdí profesor Ashoka Mody ve své komplexní strategii pro decentralizační vývoj eurozóny.

Evropská integrace se dostala do bodu, kdy se členské státy musí vzdát fiskální, a tedy i politické suverenity, aby bylo možné vytvořit fungující měnovou unii. Politická situace ale ani po 50 letech integrace nenasvědčuje tomu, že by taková reálná federace v nejbližší době vznikla. Autorova strategie stojí na doplnění fiskálního kompaktu o bankovní kompakt a kompakt restrukturalizace suverénních dluhů. Režim zakazující bail-outy je v této strategii klíčovým prvkem, protože privátní věřitelé si zvykli na to, že jejich prostředky jsou v bezpečí (až ty nejextrémnější případy). Největší prioritou nového systému musí být mechanismus, který zajistí, aby tito věřitelé nesli ztráty ve chvíli, kdy se suverénní dluhy stanou neudržitelnými.

Strategie založená na tomto Schumanově kompaktu by snížila politické napětí, odstranila problém s legitimitou decentralizačním přenesením zodpovědnosti na členské státy a umožnila by efektivní a konstruktivní dialog. Právě tento dialog totiž Evropa potřebuje nejvíc. Pokaždé, když se během posledních pěti let objevily návrhy na vytvoření fiskálních transferů (eurobondy v mnoha variantách nebo společné fondy v rámci bankovní unie), proces projednávání se vlekl a nikam nevedl. Pomalé „patlání se vpřed“ žádné problémy nevyřeší a evropská krize bude trvat tak dlouho, dokud se Evropa nerozhodne ať už pro centralizaci, nebo pro decentralizaci.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.