Návrh, že by každý občan České republiky dovršením osmnácti let dostával od státu pravidelný příjem, se v poslední době stává velice diskutovaným tématem. Koncept nepodmíněného základního příjmu (NZP) funguje již řadu let v zemích jako je Aljaška nebo Brazílie a momentálně o něm probíhá kampaň ve všech zemích Evropské unie. Diskuze neminuly ani Českou republiku.

Samotná myšlenka radikálního sociálního opatření pochází již z 18. století od amerického filosofa Thomase Paina. Tehdejší ohlasy ovšem nebyly nijak výrazné. Dnes je hlavním iniciátorem Philippe Van Parijs, belgický filosof, v roce 1986 zakladatel evropské akademické sítě BIEN (Basic Income European Network), přičemž od roku 2004, kdy byl zákon zaveden v Brazílii, je řeč o síti světové.

Česká republika dostala první impulz před deseti lety, kdy se opatření snažil prosadit poslanec za ODS Vlastimil Tlustý. Ovšem jeho návrh, rušící nakonec sociální opatření jako důchody nebo nemocenské, se ukázal vzdálený původní koncepci o rovnosti občanů. Téma se setkalo s negativní kritikou a od té doby u nás relativně utichlo.

Druhý impulz přinesla až publikace Martina Brabce a Marka Hrubce z roku 2007 „Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?“, která svým názvem poukazuje na dva hlavní protiargumenty.

NZP umožní svobodnější rozhodování a sníží nezaměstnanost

Na jedné straně dle Van Parijse společnost potřebuje dvě svobody, a sice formální, spočívající ve státem zajištěné osobní bezpečnosti a transparentnosti právního jednání, a reálnou, pro NZP hlavní, která by umožnila člověku svobodné jednání nezatížené materiální nouzí. Rutinní mechanické práce, které už dnes postupně přebírají stroje, by jim mohly být přenechány úplně, neboť by je už pro zajištění existenčního minima nebylo nutné vykonávat.

Předpokládá se tak možnost větší svobody jednotlivce při výběru zaměstnání, což by mohlo vést k větší pozornosti věnované pracím obecně málo oceňovaným, tedy především pomáhajícím profesím. NZP by tak vedle materiálního zajištění svobody měl vyřešit i problém nezaměstnanosti.

„Je zapotřebí změnit pocity bezvýchodnosti, které jsou spojeny s rostoucí nezaměstnaností, v kladné pocity narůstající svobody lidí a jejich osvobození od nepříjemné práce. Můžeme vstoupit do společnosti, v níž budeme moci více uplatnit svoji tvořivost a zaměřit se na solidární vztahy mezi lidmi,“ vysvětlují spoluautoři jeden z nejsilnějších argumentů.

Ve prospěch NZP se hovoří v souvislosti s bojem proti korupci a zavedení hmotné odpovědnosti politiků. „Dnes je běžné, že ministr učiní rozhodnutí, které stojí daňové poplatníky částky v řádu stovek miliónů, nebo dokonce miliard, a pak se ukáže, že to byl omyl, a politik nemusí nic zaplatit. Přitom běžný pracovník, například pokladní v supermarketu, musí svůj omyl – například špatně namarkované zboží – zaplatit ze svého,“ podotýkají Brabec s Hrubcem.

Plošné narovnávající projekty svobodu nezajistí

Hlavní ideový rozpor zastánců a odpůrců NZP se nachází v pohledu na podstatu člověka. Opačným úhlem pohledu je názor, který ve zmiňovanou touhu člověka po seberealizaci a tvořivé činnosti nevěří. Myšlení, striktně v duchu průmyslové společnosti, má za to, že kdyby člověk nemusel, nedělal by nic. Motivuje jej primárně touha po přežití, zisku a vnitřní i vnější tlak na vytváření produktů a hodnot.

Problematika však nabývá komplexnějšího charakteru při otázce na její konkrétní realizaci. Základní námitka je, kde na to stát bude brát, když už teď scházejí peníze? Již zmíněná Aljaška, rovněž ale například Grónsko, nachází finanční zdroje ve zdanění firem těžících nerostné suroviny. Hovoří se také o možnosti zdanění pracovních míst, která jsou v dnešní situaci považována za jedno z největších nedostatkových zdrojů společnosti.

Právě ve způsobu poskytování zdrojů vidí problém zakladatel a místopředseda Strany svobodných občanů Miloslav Bednář: „Vyrovnávání rozdílů v příjmech lze uskutečňovat jedině prostřednictvím instituce jejich centrálního rozdělování a kontroly jeho průběhu. Tím se ale realizace takto pojaté občanské svobody stává jednosměrně závislou na řídícím administrativním centru, a tedy z principu nesvobodným stavem a jednáním.“

Bednář se domnívá, že NZP již ze svého principu nemůže přinést zlepšení. Takto získaná a realizovaná občanská svoboda je tudíž řízenou „svobodou“ pod dohledem přidělovacího úřadu a zamýšlený vyšší stupeň svobody se tak mění ve svůj opak. „Proto se domnívám, že systém sociálních sítí zaručující nezbytné minimum v případech nezaviněné nouze je k lidské svobodě a důstojnosti mnohem ohleduplnější než plošné narovnávající projekty typu univerzálního základního příjmu,“ argumentuje Bednář.

Dalším protiargumentem je rovněž role úroků a změněná hodnota měny při přerozdělování peněz. Ať už se nepodmíněný základní příjem v České republice nakonec prosadí, či nikoliv, četné diskuze napovídají, že o něm ještě uslyšíme.

Bottom line: Jaký je váš názor na nepodmíněný základní příjem? Věříte v kreativní základ člověka, nebo považujete člověka za lenocha a ziskuchtivce?