Podpořme snahu Ukrajinců o spolupráci s Evropou

Za nepochopitelného mlčení české politické reprezentace a relativně malého zájmu médií probíhá sotva tisíc kilometrů od českých hranic jeden z největších geopolitických střetů v Evropě posledních let. Podstata sporu je přitom zřejmá: jde o směřování Ukrajiny směrem k Moskvě, nebo směrem k Evropě.

Jsou to přitom jen čtyři roky, co Česká republika byla jedním z iniciátorů projektu EU nazvaného Východní partnerství, který měl prohloubit spolupráci Evropy s Ukrajinou a dalšími státy západní a jihozápadní části bývalého SSSR. Podpořila tak ty členské země EU, pro které je tato oblast tradičně předmětem zájmu a podpory, zejména Švédsko a Polsko. Je bezesporu řada důvodů, proč je v zájmu České republiky demokratický vývoj Ukrajiny a její celková stabilita.

Jde o největší blízkou zemi na východ od nás, v Čechách žije a pracuje řada jejích občanů, kulturní a ekonomické kontakty jsou silné a část území dnešní Ukrajiny byla dokonce po dvacet let součástí Československa. Výrazný odklon Ukrajiny od spolupráce s Evropou by navíc mohl předznamenat zvýšený zájem Ruska o rozšíření svého vlivu ještě dále na Západ. Ostatně není to tak dávno, co Vladimir Putin označil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Rusko ovšem v posledních letech výrazně usiluje o obnovení svého vlivu nejen v oblasti Střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán), ale také v Arménii, Bělorusku a dalších zemích. Institucionální formou prohloubené spolupráce má být tzv. Eurasijská unie, která se v plánech Kremlu má stát východní protiváhou Evropské unie a globálním partnerem pro USA, Čínu a další velmoci. K této nabízené spolupráci se zatím staví vstřícně výše uvedené země, zatímco Gruzie a Moldávie přes tlak Moskvy a rozehrávání jejích vlivů na separatistických územích odolávají a hlásí se ke spolupráci s Evropskou unií – zejména v Moldávii má tato tendence podle všeho značnou podporu.

Ukrajina je díky své poloze a velikosti jednou z klíčových zemí a spor mezi Východním partnerstvím a orientací na EU na straně jedné a tlakem na připojení se k promoskevské Eurasijské unii na straně druhé se v ní odehrával velmi intenzivně. Přestože osoba prezidenta Janukovyče vyvolávala obavy z toho, že proruské směřování bude jednoznačné, nálady ve společnosti donutily současnou ukrajinskou vládu s EU vyjednávat. Překvapivé a náhlé odmítnutí podpisu této dohody vyvolalo na Ukrajině nepokoje, které mohou vést k nepředvídatelným střetům a nestabilitě celé této země.

Ukrajinský střet přitom důrazně připomíná nejhlubší podstatu také našeho členství v Evropské unii. Připomíná, že tím zásadním na členství v Evropské unii je především orientace na kulturní a politický Západ, (znovu)přijetí jeho základních hodnot a norem a podílení se na jeho rozvoji. To je to podstatné, o co politicky – a zejména geopoliticky – v diskusi o Evropské unii jde. To neznamená souhlas se vším, co Brusel navrhuje, a obhajobu jakéhokoli kroku (ačkoli právě toto je stoupencům členství v EU opakovaně podsouváno). Znamená to ale, že země hlásící se k EU chtějí na těchto hodnotách stavět uspořádání věcí veřejných, způsobu provádění politiky a ekonomického rozvoje.

Euroskeptici možná Ukrajině poradí, ať je ráda, že k žádné EU směřovat nebude. Zůstane jí řada výhod, například možnost používat, jaké žárovky chce, a máslem nazývat libovolnou jedlou hmotu. Je pravda, že v tomto Putin určitě nikoho omezovat nebude. Pro většinu ostatních je ale současný vývoj v Kyjevě a dalších městech připomenutím, že vstup do EU pro nás znamenal zásadní zakotvení v politickém, ekonomickém a kulturním prostředí západní Evropy. Na Ukrajině obdobná snaha právě probíhá a v České republice by stoupenci tohoto směřování měli mít jednoznačného spojence.