Norské školství – co selhalo?

Čím více se norské školství modernizovalo, tím více se zhoršovali učitelé a s nimi i žáci. Podle autorů článků na toto téma se tak děje od konce 60. let 20. stol. Je doložen jasný pokles IQ a kognitivních schopností u těch, jež si zvolili pedagogické vzdělání. Norsko má nejdelší historii souvislého testování IQ na světě, jež se již od 30. let 20. stol. měří u všech branců povinné vojenské služby.

Proč je v norském školství tolik neklidu? Místní rodák Jon Hustad ve své knize „Skolen som forsvann“, česky Školství, jež zmizelo, kritizuje antiintelektuální harakiri, jež poznamenává několik desetiletí odbourávání kvalitního školství kvůli tzv. progresivně-romantické pedagogice, jež na děti nahlíží jako na přecitlivělé duše, o něž je třeba především pečovat a chránit je před požadavky a jež trvá na tom, že biflování, požadavky a ustanovování hranic je škodlivé. Tím prý politici odbourávali autoritu učitelů a omezili je na pasivní vykonavače státních správcovských požadavků.

Údajně má na tom největší podíl ministr školství, povoláním sociolog Gudmund Hernes bývalé sociálnědemokratické vlády. Ministrem byl od r. 1991 do r. 1997 a nikdy nebylo tolik změněno v norském školství jedinou osobou za tak krátký čas, kvůli čemuž si také vysloužil kritiku rozzuřených učitelů, jež ho obvinili z bourání autority. Vyvolání hněvu na straně osob tvořící „páteř“ jeho projektu, a kteří měli vést reformy, byl začátek konce.

Učitelé mu zazlívají hlavně dvojznačnost reforem (těch bylo jen za posledních deseti let 43): Na jednou stranu líbivá slůvka o kvalitě a učiteli jakožto zprostředkovateli civilizace, vzoru a autoritě učení. Na druhou stranu nad slunce jasné pochybnosti vůči jejich kompetencím, kontrole, byrokratizaci, tvrdé řízení cílů a postoj, jenž ze samostatné úlohy učitele udělal parodii.

Hernes byl přesvědčen o tom, že norský politický systém byl znetvořen kvůli organizacím, jež mu představovaly brzdy a celou dobu se kryly tím, že mají na očích zájmy žáků. Jeho odpovědé bylo oné organizace vyřadit ze školství co nejvíce z hry. Proto nastoupila zvýšená politická kontrola nad školstvím, větší povinnost dokumentací, více zaměstnanců ve správách škol a celkově taková weberovská železná klec a technokratický postoj. Rozpor mezi slaďoučkými hesly a prohlášeními osnov a každodenním životem ve školách se stal nebetyčným.

Takhle vzniklo školství vytvářející klienty, kde se podle názoru mnohých příliš uspokujuje s průměrností, kde se omezuje tradiční výuka, kde se mimo jiné hodně užívá antiautoritařských forem spolupráce jako skupinové a projektové spolupráce, jež podle kritiků ve skutečnosti není ničím jiným než výměnou za neznalost. Ze školy se stalo místo pouhého zdržování na úkor místa učení. Taková škola vzala slabším dětem schopnost si rozvíjet sebekázeň a poskytovat jim dobré základní vědomosti a dovednosti. A vůči těm, jimž mělo školství pomoci, ve skutečnosti selhalo.

Tím, že nahradili „školství lidové osvěty“ školstvím péče a výchovy prokázali školští sociálně demokratičtí politikové za vydatné pomoci z jiných stran všem medvědí službu a odebrala celé generaci pořádné vzdělání. Akademicky vzdělaní učitelé jsou více, či méně ze školství vytlačováni. Nahradili je obecní učitelé, jež převzali 2. stupeň základní školy od „pomocných učitelů.“ Přitom středoškolské učitele plat a pracovní podmínky přesvědčili v tom, že tam nemají co dělat.

Bývalá ministryně školství nedávno odešlé rudozelené vlády Kristin Halvorsenové kdysi pronesla, že „školství je proti přírodě“. To je prý symptomatické pro norský postoj k vědomostem a dovednostem.

Odborný úpadek šel ruku v ruce s rozpouštěním úcty k práci a vědomostem, ale také k individualitě každého žáka. Školství prý bylo součástí historického projektu dělnického hnutí: vytvořit alternativní kulturu, pryč od individualismu a konkurenční mentality. Poněkud zjednodušeně by se dalo říct, že to, co se straně nepovedlo v hospodářství nebo to tam vzdala, to si mělo odnést školství. Všechny reformy měly jediný cíl: Pryč s diferenciací a nerovnostmi. Požadavky na kvalitu bývaly nazývány „akademickým snobstvím.“

Dopad byl jasný: Zatímco norská maturita před 30 lety umožnila, aby byly norskému maturantovi odpuštěny dva roky na americké vysoké škole, je v současné době velmi pochybné, zda mohou norští maturanti se svým zázemím z norské střední školy na americké vysoké škole vůbec začít jako prváci. To hovoří o úpadku kvality školství a tím mezinárodního uznání. A stalo se to podivně bezhlučně.

Zmíněný Hustad cituje sociologické průzkumy, jež dosvědčují, že hlavní cíl sociálně demokratického školství, sociální vyrovnání, není dosažen. Ani ne pětina těch, jež mají rodiče s nízkým příjmem, dosáhne na vyšší vzdělání.

Kvůli volbám žáků studovat třeba estetické obory, religionistiku, společenské vědy aj. schází stále více pracovníků a to zejména v praktických oborech, což ohrožuje budoucnost Norska. Zejména se dlouho ze strany průmyslu bije na poplach kvůli stále většímu nedostatku osob s kompetencemi v matematice a přírodních vědách.

V r. 2006 zavedla minulá norská sociálnědemokratická vláda reforma tzv. Kunnskapsløftet (česky Pozvednutí vědomostí), což zvýšilo rozdíly mezi školami v odborných výsledcích. Podle rozboru Norského ústavu pro výzkum dospívání, blahobytu a stárnutí se po zavedení reformy každé čtvrté škole snížila úroveň dosažených známek. U 5 % zkoumaných škol je sestup značný: takřka tři z deseti žáků si o celý známkový stupeň pohoršili. U 5 % škol s největším pokrokem si čtyři z deseti žáků o celý známkový stupeň polepšil. Rozevírají se tedy rozdíly mezi školami s největším a nejmenším pokrokem. Zeměpisné hledisko v tom hraje rovněž svou roli.

Je stále více těch, jež opakují, či na poprvé skládají zkoušky ze střední školy v rámci systému organizování externích zkoušek. Lze se totiž odhlásit ze středoškolských předmětů a stát se žákem dálkového studia. Jen v Oslu počet takových osob za pět let stoupl téměř třikrát a to na téměř 46000. Za to se ale platí a brzy, podle návrhů, by to snad mohlo být až třikrát více než dnes.

Přitom pokračuje tendence na pedagogických školách s alarmujícím množstvím propadů studentů u zkoušek a jejich přestupům na méně náročné obory.