Vítání nového občana

Ekonomická teorie uznává pojem adaptivního očekávání, tedy očekávání podle minulých zkušeností. Zkušenost českého občana (toho z masa a kostí) s novou legislativou je zpravidla nevalná, a platí zde navíc zákonitost kvantitativní vyváženosti: čím větší změna, tím větší průšvih. Nový občan (ten z písmen a paragrafů) je proto čekán spíše se skepsí. Kolik slz vyplakáno kritiky nad jeho chybami a nedostatky, tolik snahy popřít je je vynaloženo těmi, kteří s jeho utvářením spojili svou profesionální kariéru a odbornou reputaci. Teď, když se na nás řítí s razancí rozjeté lokomotivy, již už nelze zastavit, nezbývá než se pokusit střízlivě odhadovat sílu nárazu.

Přiznám se, že jsem s velkým očekáváním spojoval druhou polovinu tohoto roku – jako jakýsi lakmusový papírek, který naznačí, zda pro podnikatelskou veřejnost bude nový zákoník přínosem, či naopak. Empirické vyhodnocení bývá koneckonců nejspolehlivější a čekal jsem, že naši klienti budou „hlasovat“ – svými transakcemi, svými korporátními rozhodnutími. Nový občanský zákoník umožňuje, aby jeho budoucí použití bylo smluvními stranami zvoleno i pro smlouvy uzavřené ještě za účinnosti staré úpravy, a znalost budoucího zákona navíc umožňuje u transakcí vrcholících směrem k přelomu roku si příhodným načasováním takříkajíc vybrat mezi starým a novým, historií a budoucností, tradicí a modernou.

Výsledek? Pro nového občana značně tristní. Předně, nesetkal jsem se s byznysmenem, který by se na nový zákoník těšil, který by skutečně v praxi hodlal brzy využít propagovaných novinek. Či který by dokonce raději uskutečnil svou transakci podle nových pravidel právě proto, že by mu nová úprava umožňovala něco, co je (i) pro něj významné a zároveň (ii) možné jen podle nové, a ne podle stávající právní úpravy. Ba co hůř: je tomu právě naopak. Kdo může, tak spěchá, aby svou transakci uzavřel ještě tak, aby se na ni nové soukromoprávní předpisy nevztahovaly. Tak třeba ty, kteří hodlají provést transakci koupí podniku (nově: závodu), děsí riziko aplikace ustanovení o potřebě souhlasu pronajímatelů prostor. Ve společnostech, kde jsou zahraniční vlastníci, zase straší nové pravidlo, že pokud je pro něco předepsaná forma notářského zápisu, tak ve stejné formě notářského zápisu musí být i plná moc. Zatímco doposud zahraniční management společností s českými dceřinými společnostmi zpravidla pro korporátní rozhodnutí podepsal ve své domovině plnou moc českému právníkovi, který zde pak zašel za notářem, nově se to zpravidla neobejde bez cestování manažerských špiček k notáři do Česka. Proklamované výhody, jako třeba možnost mít základní kapitál jen 1 Kč namísto nynějších minimálních 200 000 Kč, v praxi přitom nikoho příliš nezajímají (kdo by taky začínal byznys jen s korunou v kapse?). Staro/nová právní terminologie (tedy znovuzavádění archaismů) sice sama o sobě neškodí, zvykli jsme si už i na horší věci – ale hlavně je zoufale zbytečná: budeme se snad mít lépe, budou soudní spory rychlejší či právo předvídatelnější kvůli tomu, že „právní úkony“ přemalujeme na „právní jednání“, namísto nájmu budeme mít vedle sebe nájem a pacht a třeba půjčovat bude zapůjčitel vydlužiteli namísto věřitele dlužníkovi?

Výsledkem je, že většina podnikatelské veřejnosti se na nás, právníky, obrací se znechucenou výtkou: co jste si to na nás vymysleli? Teď, kdy je potřeba šetřit každou korunu a vynakládat ji tam, kde to může přinášet ekonomické oživení a výnos, musíme utrácet za něco zbytečného. Nedivím se jim. Nevesele pak vysvětlujeme, že ne všichni právníci za „to“ můžeme, a mnozí se naopak snažíme je uchránit před ještě horšími následky z případné nevědomosti a nepřipravenosti. Když už není vyhnutí a nový občan přijde, tak raději jej přivítat zdvořile, bez šidítek a s kyticí – ono se to jednou oplatí.