Rizika sektorové daně

Přehlednost a rovnost daní by měla být jedním z podstatných rysů každého daňového systému a zavádění speciální daně pro některé sektory ekonomiky je v rozporu s oběma těmito principy. Pokud jde o sektorovou daň pro oblast telekomunikací a energetiky, je návrh o to zvláštnější, že jde o sektory regulované a stát tedy má alespoň dílčí možnost ovlivnit výnosnost podnikání v těchto oborech stanovením některých cen a pravidel podnikání. Důvod pro její zavedení proto není žádný jiný, než snaha získat libovolným způsobem zdroje do státní pokladny – a tudíž přinejmenším problematický.

Poněkud jiná situace je v oblasti bankovnictví. Tato oblast je sice regulovaná významně, ale nikoli v oblasti cenotvorby nebo výnosů. Navíc jde o sektor strategický, u kterého jednotlivé vlády alespoň implicitně ručí nikoli za veškeré vklady a už vůbec ne investice, ale určitě za obecnou stabilitu sektoru. Případné náklady, které v případě krizí pak bývají podstatně vyšší, než zákonem stanovený odvod na pojištění vkladů (V ČR šlo například o státem zaplacené oddlužení bank před jejich privatizací na začátku minulého desetiletí), tak dopadají na stát. V rámci EU se konkrétní návrhy na zavedení zvláštního zdanění objevily před 2 lety, kdy se začal projednávat návrh na zavedení daně z finančních transakcí placených finančními institucemi.

Dalšími argumenty pro tento návrh byla snaha o koordinaci přístupu k finančním institucím v rámci jednotného trhu a dále snaha o dílčí omezení příliš spekulativních finančních transakcí, které mohou vyvolávat nerovnováhy na finančních trzích a vzdalovat finanční operace od reálné ekonomiky a ceny různých finančních nástrojů od jejich podkladových aktiv. O účinnosti takovéto daně se vedou dlouhé diskuse nejen v rámci EU (například pod názvem Tobinova daň), ale v rámci globálních finančních systémů obecně. Původně navrhovaná úroveň zdanění měla být minimálně 0,1 % na obchody s akciemi a dluhopisy a 0,01 % na deriváty, opce a další finanční instrumenty.

Po zahájení procesu v rámci EU se názory na tuto daň lišily a iniciativu po roce 2012 udržovala skupina 11 zemí, které navrhovaly koordinovaný postup v této oblasti. O celém principu se dále diskutuje a situace je komplikována tím, že významná část finančních operací se odehrává v Londýně a Británie se přitom k návrhu staví negativně. Pokud by ovšem právě Británie zůstala mimo systém, mohlo by to znamenat další přesun finančních operací z kontinentální Evropy a znevýhodnění finančních institucí v dalších zemích. Diskuse nicméně pokračují a Komise má na první polovinu příštího roku na programu další jednání o návrhu této daně.

Zvýšení odvodů pro banky pouze z objemu aktiv nebo běžného zisku vyvolává obavy nejen bank, protože v souběhu se zvyšováním požadavků na jejich kapitálovou vybavenost by mohlo vést ke snížení objemu poskytovaných úvěrů. Některé odhady dopadů na národní hospodářství, které banky začaly zveřejňovat, znějí přinejmenším přehnaně, ale určitý negativní dopad na úvěrování by nastal.

Individuální zdaňování by znamenalo spíše zhoršení podmínek domácích bank oproti konkurenci, znejistění investorů a pokles objemu úvěrů v ekonomice. Pokud by šlo o daň z finančních transakcích v podobě navrhované na úrovni EU, byl by výnos pro stát nižší, ale negativní dopady na domácí ekonomiku výrazně omezené. Rozumným řešením pro ČR je tedy nejspíše podpora daně z finančních transakcí na úrovni Evropské unie a ponechání rozhodnutí teprve na dobu, kdy bude jasnější, zda bude zavedena nebo nikoli.