Má to téměř 50 stran a je to velká nuda, kterou jen místy probleskují trochu zajímavé věty. Finální verze smlouvy o vládě mezi ČSSD, ANO a lidovci ukazuje ze všeho nejvíc neschopnost přijít s vizí pro příštích deset nebo i víc let.

Velmi podobné smlouvy uzavíraly všechny dosavadní koalice, ať už v nich seděl kdokoli. Liší se vzájemně jen v některých parametrech a detailech. A jakkoli se zdálo, že volebním výsledkem žádali voliči reformy nebo nějakou alespoň menší revoluci, smlouva není ani malým krokem tímto směrem. Sobotka, Babiš a Bělobrádek se jím snad ani nedívají.

Ano, v celém tom těžkém textu lze najít pár dobrých užitečných závazků a nápadů. Například je skvělé, že se stát snad už konečně zaváže zveřejňovat smlouvy k zakázkám. Je tam sice riziková podmínka, že půjde jen smlouvy k obchodům nad určitý objem peněz a také, že některé údaje se budou dál utajovat, i tak je to obrovský krok.

Na Slovensku ho premiéra Iveta Radičová zavedla před třemi lety. Je ostuda, že to v Česku trvá tak dlouho. Přitom asi není potřeba vysvětlovat, jak moc důležité jsou veřejné smlouvy pro kontrolu plýtvání penězi daňových poplatníků a prevenci proti korupci úředníků.

Víc toho ale chybí

Chybí toho víc než dost. Celý text koaliční smlouvy bohužel ukazuje hlavně snahu sestavit vládu navzdory neshodám. Přitom tahle země by po těch dlouhých letech opatrných koalic nějakou opravdu reformní. Nějakou, která by Česku dala vizi a začala pracovat na jeho modernizaci. Tak, abychom se nemuseli se závistí dívat do pobaltských zemí, kde už dávno úřady nebo dokonce vláda a parlament netisknou tuny papírů, ale umí požívat moderní technologie. Nebo do zemí, kde má stát odvahu investovat do vědy a inovací.

Vůbec to totiž nevypadá, že by tahle vláda vůbec myslela třeba na podporu univerzitních projektů na vývoj elektromobilů. Naopak, všechno nasvědčuje tomu, že půjde o klasickou udržovací rozhádanou koalici, kde bude standard nastavovat minimálně z poloviny stále ještě velmi papalášská a nemoderní ČSSD. A nové hnutí ANO, soudě podle koaliční smlouvy, tedy opravdu nového ducha do politiky zatím opravdu nepřináší. A nějakou změnu si voliči evidentně přáli.

Jednoznačně chybí nějaký jasný koncept státu, který by řekl, jestli Česko zůstane fixováno na export závislý na německém průmyslu, nebo jestli se pro vzdálenější budoucnost odváží vymyslet cestu vlastní.

Pokud se ČSSD, ANO a lidovci v koaliční smlouvě zmiňují o tom, že chtějí dostavět Temelín, chybí závazek nebo dokonce představa, co s ním. Už dnes Česko vyrábí přebytky jaderné energie a musí je vyvážet. Budou za deset dvacet let okolní země naší jadernou energii chtít, když už dnes řada z nich investuje do jiných technologií? Například Německo?

Je sice hezké, že se strany shodly na sloučení druhého a třetího pilíře důchodové reformy. A pak?

Docela sympaticky zní slib, že koalice zpřísní podmínky pro exekuce. Ale jak?

A koaliční dohoda mohla obsahovat i detailní návrhy. Právě v nich se často skrývá démon. Třeba mohla slíbit, že prodlouží lhůtu mezi druhým a třetím čtením zákonů ve sněmovně. To je dnes obrovská, byť nenápadná, díra, kterou se do české legislativy dostávají prolobované a možná i zaplacené normy.

Místo toho tu máme neoriginální a zhusta jen obecný soupis toho minima, na kterém se byly ČSSD, ANO, a KDU-ČSL shodnout, aby se vůbec mohly posunout dál k rozdělování ministerstev. Lze samozřejmě namítnou, že jde jen o základní text smlouvy a co bychom mohli vlastně čekat. Právě. Po těch letech (a předvolebních slibech) bychom měli čekat víc.

Celý text koaliční smlouvy si můžete přečíst TADY.