Názor šéfredaktora: Školné nikdy nebylo otázkou peněz

V problematice financování českých veřejných vysokých škol je důležitá otázka zavedení školného. Pokud však chceme, aby za něj studenti skutečně platili, musíme nejprve definovat, co jsou vlastně čeští studenti zač, jaký smysl by měly univerzity mít a co za to studenti vůbec dostanou.

Sedmnáctým rokem jsem součástí českého vzdělávacího systému a poslední čtyři roky trávím na vysoké škole. Úspěšně jsem se stal institucionalizovaným člověkem jako Morgan Freeman v Shawshankské věznici. Za tu dobu jsem stihl vypozorovat jisté vlastnosti, které jsou typické pro hlubiny duše postmoderního študáka.

Abych byl naprosto otevřený, nemůžu samozřejmě hovořit o všech a za všechny. Vycházím z česko-slovenského prostředí Masarykovy Univerzity a primárně sociálně vědních oborů, přičemž další fakulty a studijní směry znám pouze zprostředkovaně. Netroufám si tedy předkládat univerzálně platnou charakteristiku jako spíše optimistický pohled na podstatu českých studentů.

Rovnost podmiňuje autentickou diskusi

Zaprvé nikdo se nepere o svou pravdu tak autenticky jako právě vysokoškoláci. Nikde jinde jsem neviděl tak horlivou diskusi o smysl českých dějin, (ne)přijetí eura nebo výši daní jako právě mezi vysokoškolskými studenty.

Pádesátiletý muž s mozoly na rukou by se nikdy tolik nepohádal s mladým manažerem nadnárodní korporace. Mimo jiné proto, že nemají příliš příležitostí k setkání. Studenti na českých veřejných vysokých školách se naopak střetávají napříč sociálními třídami.

To je nedocenitelná zkušenost a zdroj cenného kapitálu, který akademická půda české společnosti do budoucna nabízí. Pouze diskuse mezi sobě rovnými má totiž smysl. Lidé si však z různých důvodů rovni nejsou. Univerzita jako instituce však dokáže nerovnosti alespoň částečně eliminovat, neboť v jejím popředí stojí především zájem o poznání.

Postmoderní svět bez pravd

Zadruhé se studenstvo jako skupina vyznačuje jednou pozoruhodnou vlastností: hodnotovým relativismem. V souvislosti s předchozí tezí to může znít zvláštně. Z mé zkušenosti jsou ale studenti po letech systematického vedení ke kritickému myšlení vystaveni trýznivému vědomí neexistence absolutní pravdy či alespoň neschopnosti ji lidskými schopnostmi nyní dosáhnout.

I navzdory tomuto poznání jsou však schopni si ve vztahu k sobě a svému okolí třídit informace a vědomosti a na základě nich pak zvolit ideu dobra, kterou ve svém životě následují. O to odvážnější je každé jednotlivé přesvědčení, protože za ním absentuje vševědoucí autorita, která by axiomaticky potvrzovala jeho platnost.

Je to mimochodem také jedna z vlastností postmoderního světa, ve kterém zdánlivě neexistují tradiční velké ideologie. V českém prostředí konzervatismus nikdy trvale nezakotvil, český fašismus zemřel ještě před válkou a socialismus byl asimilován v kapitalistické parlamentní demokracii. Byť Fukuyamův konec dějin nenastal, liberalismus se stal dominantní ideologií také u nás.

Existenční otázka školného

Zatřetí ve světě, kde již neexistují velké pravdy, ale pouze svoboda a rozmanitost, jsou lidé atomizovanými jedinci. Musí v hlavách čelit otázkám, které nikdy před bezprecedentním obdobím pokroku a rozvoje posledních sedmdesáti let nebyly kladeny v tak masovém měřítku.

V případě studentů je současná situace o to více skličující, že jejich hlavní činností je usilování o jistý druh poznání. V našich duších proto kulminuje počet veskrze existencionálních otázek, které zůstávají prozatím bez odpovědi.

Jedinou výjimkou je zpoplatnění veřejných vysokých škol. Školné je často první ryze existenční otázka, s níž se musíme jako studenti vyrovnat, neboť dopadá přímo na náš krk. Není proto náhodou, že tento problém, který se týká nás všech, nás také nejvíce rozděluje.

Školné není o penězích

Bez ohledu na sociální pozadí a politické přesvědčení každého studenta otázka školného není vůbec otázkou peněz. Přijetí nebo odmítnutí školného je v první řadě otázkou politickou a mravní; otázkou o budoucnosti, kterou společně vytváříme pro další generace.

Má být vysoká škola institucí, která za peníze nabízí úspěšný vstup na pracovní trh, nebo má univerzálně poskytovat lidské poznání studentům bez rozdílu příjmů jejich rodičů? Má být vysoká škola továrnou na budoucí zaměstnance, nebo má přestat být útočištěm lenochů před prací?

Na žádnou z otázek neexistuje jediná správná odpověď, neboť v politice ani jinde neexistuje absolutní pravda nebo absolutní dobro. Život v civilizovaném světě skýtá jednu tristní nesvobodu: jednu z nepravd si prostě musíme zvolit. Vždy ale více či méně záleží na našem kontextu a výchozí situaci, za kterou z nich se budeme prát.

Bottom Line: Až si vyberete vy, bojujte pro školné, nebo proti němu na fakultě, ve volbách i na ulici. Ať zvítězí ta lepší koncepce dobra a prohrají peníze.