Mýty a pověry ve vztahu k zaměstnávání lidí se zdravotním postižením

Některé mýty a pověry problematiky zaměstnávání OZP:

• Lidé se zdravotním postižením jsou častěji nemocní.

Statistiky to nepotvrzují. Větší vliv v praxi má výše výdělku, motivace zaměstnance. Samo postižení není až na výjimky (postižení se záchvatovými stavy a některé specifické typy) zdrojem častějších onemocnění.

• U zdravotně postiženého je nutné počítat s nižším a nepravidelným výkonem.

Pokud je člověk s postižením na vhodném pracovním místě a ve vhodném kolektivu, lze vliv postižení kompenzovat až na úroveň, která nemá na provoz firmy žádný vliv. Je to souhrn zkušeností, know – how, kterým může firma disponovat již po několika letech úspěšné praxe v zaměstnávání OZP. Takový člověk si práce a možnosti seberealizace váží dvojnásob.

• Tito lidé jsou málo flexibilní.

To může být skutečnou komplikací u některých typů postižení a jejich kombinací. Při správné diagnostice a informovanosti spolupracovníků však lze tento vliv eliminovat. Významnou roli hraje i stupeň důvěry zaměstnavatele a sebevědomí zaměstnance, které může firma systematicky ovlivňovat.

• Postižený zaměstnanec je méně odolný vůči stresu, zátěži.

I zde se jedná o individuální případy, které je nutno diagnostikou a prevencí eliminovat. V  žádném případě není možné generalizovat.

• Přítomnost ZP zaměstnance může negativně ovlivňovat vztahy na pracovišti.

Tyto situace v praxi nastávají, pokud pracovní kolektiv není předem informován nebo z jiných důvodů osobu s postižením nepřijme – nutno preventivně předcházet negativním pohledům. Typické např. u zaměstnanců – příjemců invalidního důchodu. Je nutno neformálně vysvětlit spolupracovníkům, že důchod slouží především ke kompenzaci osobních problémů a potřeb, které člověku postižení přináší (i když tyto problémy a potřeby nemusí být na první pohled zřejmé). Naopak je jasné, že pracovní kolektiv bude jen velmi těžko tolerovat neférové nebo vypočítavé jednání jejich kolegy se zdravotním postižením, spoléhání na pomoc ostatních a podobné excesy. Takové situace musí pak zaměstnavatel řešit radikálněji a bez odkladu.

• Na pracovištích, kde jsou OZP, budou větší problémy s bezpečností práce a kontrolami.

I toto je většinou jen předsudek, vyplatí se porovnání diagnostiky s preventivním auditem bariér a rizik, většina opatření pak nemusí být nákladných ani složitých.

• Se zaměstnáváním zdravotně postižených osob je spojena vyšší administrativa.

Tato obava má opodstatnění pouze v případě, že zaměstnavatel využívá některých příspěvků a nástrojů zákona o zaměstnanosti – zákon však zohledňuje i tyto zvýšené náklady (např. příspěvek dle §76 zahrnuje paušální část na tento účel, kterou není potřeba prokazovat).

• Pokud takovému zaměstnanci klesne zbytkový pracovní potenciál nebo dojde ke změně požadavků na práci, kterou již nemůže zvládnout, je problém jej propustit.

Typický předsudek – zákoník práce již mnoho let neobsahuje žádná ustanovení o zvláštní ochraně OZP v pracovně právních vztazích. Rovná práva a příležitosti ve smyslu Ústavy a Úmluvy OSN (§§ 16 a 17 zákoníku práce) musí být vyvážena rovnými povinnostmi a osobní odpovědností zaměstnance odpovídající (objektivně) jeho individuálním možnostem a schopnostem.

Stejně jako existují mýty a pověry o limitech a bariérách při zaměstnávání OZP, existují obdobně mýty a pověry o osobách s jednotlivými druhy handicapu. Například o skupině osob se zrakovým postižení přetrvávají tyto mýty a pověry:

• Nevidomí od narození mají vyvinutý zvláštní smysl pro vnímání překážek a navíc mají mnohem lepší (často i hudební) sluch a hmat.

Nevidět nezaručuje žádné zvláštní schopnosti, může však být silným podmětem pro cvičení jiných smyslů a různých dovedností. Veřejnost spíše zná některé úspěšné nevidomé, kteří některé své dovednosti přivedli k neobvyklé dokonalosti, což může vyvolávat mylnou představu, že těmito dovednostmi jsou obdařeni všichni nevidomí.

• Ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech
  a užívat obratů jako „podívej se“, „uvidíme se“.

V komunikaci s nevidomým mluvte přirozeně, i nevidomí běžně v komunikaci používají výrazy spojené s vizuálními vjemy. Nadměrná snaha „nezranit“ zrakově postiženého nevhodným výrazem může vést ke ztěžování komunikace a vyvolávat nepříjemné pocity právě u nevidomého.

• Kdo chodí s bílou holí (případně nosí černé brýle), je slepý.

Bílá hůl upozorňuje veřejnost, že její nositel má vážné potíže se zrakem. Že tento problém je asi vážný, signalizuje tím, že si hůl vezme. Ovšem ne všichni lidé, kteří mají vážné problémy se zrakem, bílou hůl nosí, i když by například z důvodu bezpečnosti měli. Taktéž neplatí, že člověk, který nosí tmavé brýle, je nevidomý. Existuje množství zrakových vad (např. fotofobie – světloplachost), kdy člověka oslňuje i běžné denní světlo.

• Ztráta zraku s sebou automaticky nese úplnou závislost na pomoci ostatních.

Mnoho nevidomých se snaží o dosažení maximální míry soběstačnosti. Činnosti jako studium, cestování a zaměstnání většinou zvládají samostatně, případně s drobnou dopomocí. K dosažení maximální míry samostatnosti zrakově postižených přispívají také speciální kompenzační pomůcky.

• Na nevidomého člověka musíte mluvit nahlas a zřetelně.

Nevidomý člověk není neslyšící, pouze nevidí. Hlasitější mluvu je vhodné použít u osob s postižením sluchu.

• Nevidomí nečtou knihy, nedívají se na televizi.

Věřte, že je docela hodně nevidomých, kteří doma televizi mají, i když na ni nevidí. Důvodem je třeba to, že se zajímají o dění kolem sebe, poslouchají rádio, zapnou televizi a večer se asi jako většina lidí rozčilují u televizních zpráv. Knihy mohou nevidomí číst s pomocí čtecího zařízení.

• Nevidomému může být docela jedno, jak je oblečen, stejně na sebe nevidí a druzí ho nemají právo kritizovat. Nevidomého také zásadně neupozorňujeme na špinavé boty (nevhodné oblečení, chování apod.), protože bychom ho tím mohli urazit.

Opak je pravdou. I nevidomý chce vypadat čistě a upraveně. Proto taktní upozornění na zašpiněné boty, flek na kalhotách apod. s případnou nabídkou pomoci s jeho odstraněním nevidomý ocení.

A podobné mýty přetrvávají i o osobách se sluchovým postižením i o osobách s tělesným postižením.

Věříme, že tato „ochutnávka“ probudí Váš zájem o řadu dalších informací, doporučení a postupů, které obsahují výstupy projektu „Sociální pilíř konceptu společenské odpovědnosti firem (CSR), ve vztahu k zaměstnanosti OZP na volném trhu práce“, Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, registrační číslo projektu: CZ.1.04/5.1.01/77.00003.

Vše najdete v několika úrovních na webu www.spcsr.cz.