Názor šéfredaktora: Každý z nás je živá pochodeň

Jan Palach zemřel ve jménu života a vtiskl své smrti nadčasový a univerzálně platný smysl. Stal se proto nesmrtelným a nedílnou součástí naší identity. Už nikdy se nebát, to je jeho odkaz. A nikdo z rodiny Grebeníčků na tom nic nezmění. 

Přesně před pětačtyřiceti lety, to jest 19. ledna 1969, zemřel Jan Palach; student, který si podle svých slov v dopise na rozloučenou vylosoval jednotku. Přestože historici později prokázali, že jednal na vlastní pěst a nebyl součástí žádné širší platformy, zažehl požár a to doslova. Vzápětí po něm se totiž pokusilo upálit dalších devětadvacet Čechoslováků a sedm z nich dokonce “úspěšně”.

Palachově činu však předcházelo v září 1968 sebeupálení pětadevadesátiletého Ryszarda Siwieca v polské Varšavě při celostátních oslavách. To se odehrálo před vedením polské komunistické strany a za přítomnosti sta tisíce lidí. Polská tajná policie se ale snažila celou událost usilovně utajit, a tak se o ní veřejnost dozvěděla až o půl roku později, oklikou přes rádio Svobodná Evropa.

Palach se upálil až 16. ledna 1969 u kašny před Národním muzeem na Václavském náměstí, když mu bylo pouhých dvacet let. Na tomto místě dnes lze nalézt v dlažbě jeho pomník. Podle všeho o Siwiecově sebeupálení nic nevěděl. Stejně jako on se ale upálil na protest proti invazi Sovětského svazu a jejich satelitů do Československa. Protestní sebeupálení z podobných důvodů volili lidé v celém tehdejším východním bloku i v následujících letech.

Ty mlčíš, já hořím

Brzy po Palachově sebeupálení se objevila pomluva, že se jednalo o zoufalý čin blázna. Komunistický poslanec Vilém Nový dokonce veřejně obhajoval smyšlenou teorii o tak zvaném studeném ohni, pravděpodobně tak činil na pokyn Státní bezpečnosti. Palach si měl údajně myslet, že se poleje hořlavou chemikálií, která mu nezpůsobí žádné popáleniny. S příchodem normalizace se jeho jméno stalo jedním z témat, o kterých se nemluví a na dlouho bylo ticho.

Svým činem Palach však více než co jiného položil nepříjemnou otázku, která burcuje k odvaze a zároveň polemizuje s dílem viny každého jednoho člověka. Proč mlčíš, když já hořím? Na dvacet let se z něj stal zapomenutý hrdina, který se nedočkal odpovědi. Lidé ale 15. ledna 1989 začali masově odpovídat a přes 1400 jich bylo zadrženo. Tak zvaný Palachův týden, série protestů trvající do 21. ledna, byl počátkem konce socialismu v Československu a vojenské okupace sovětskou armádou.

Upálení bývá vnímáno jako něco středověkého, sebeupálení pak jako jednání psychicky nemocného člověka. Navíc vzít si život kvůli politice je něco natolik radikálního a zcela nepochopitelného pro tu část československé společnosti, která zažila komunistickou ideologizaci a zároveň depolitizaci veřejného prostoru za normalizace. Avšak co úctyhodnějšího si můžeme připomínat než statečnost, to jest vědomé překonání přítomného strachu, a výzvu k občanské neposlušnosti?

Oběť vytváří závazek

Všichni jsme absolutními vlastníky svého života, byť nám byl darován. Nic hodnotnějšího nikdo z nás už nikdy mít nebude, přestože se tuto skutečnost snažíme vytěsnit a přiřazujeme hodnoty raději věcem. Jan Palach obětoval svůj nicotný, přesto nezměrně cenný život a svojí odvahou nás všechny zavázal povinností ne k němu, ale k sobě samým.

My musíme nyní denodenně prokazovat, že jeho smrt nebyla zbytečná a že jsme znovu nezabředli do lhostejnosti. Nikým nevolená Rusnokova vláda sice nedávno schválila finanční příspěvek na rekonstrukci Palachova rodného domu ve Všetatech a vybudování muzea, ale je pouze na nás, zda se z něj stane reklamní billboard na svobodu, nebo budeme po jeho vzoru svobodu uskutečňovat a zůstaneme neposlušnými.

Každý z nás je Jan Palach a každý týden je Palachův týden, protože bez jeho navýsost krajního činu by se lidé v Československu nikdy nezatvrdili a později nespojili v boji proti totalitní státní moci. Palach zemřel ve jménu života a vtiskl své smrti nadčasový a univerzálně platný smysl. Stal se proto nesmrtelným a nedílnou součástí naší identity. Už nikdy se nebát, to je jeho odkaz. A nikdo z rodiny Grebeníčků na tom nic nezmění.

Bottom line: Děkuji Janu Palachovi za ostrov pozitivní deviace v moři nesvobody. Jaký mráz museli asi Sověti dovézt do Československa, když jej musel vypálit vlastním tělem. My naštěstí již hořet nemusíme.