Máme právo vědět, kdo nás šidí? Ochránci soukromí jsou proti, těží z toho i nepoctiví taxikáři

Předmětem sporu mezi obchodními inspektory a ochránci soukromí jsou OSVČ, tedy jednotlivci podnikající na živnostenský list jako fyzické osoby. Patří mezi ně nejčastěji provozovatelé restaurací, drobní prodejci textilu, potravin či taxikáři.

Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) tvrdí, že není možné zveřejnit identifikační číslo potrestaného živnostníka, protože by podle něj bylo možné dohledat totožnost podnikatele. Šlo by prý po pokutě o druhý trest za jeden přešlap.

Výjimku podle ÚOOÚ představují jen ti podnikatelé, kteří porušováním předpisů (například prodejem prošlých potravin) ohrožují zdraví a život zákazníků. Obchodní inspekce, kontrolující hlavně poctivost prodeje, se však při kontrolních nákupech častěji setkává s jinými prohřešky: špatně seřízenými váhami, neúplnými účtenkami, prodejem zboží bez homologace nebo třeba s taxametry opatřenými "turbem" pro okrádání nepozorných zákazníků.

Stanovisko ÚOOÚ

Zveřejňování osobních údajů úřadu pro ochranu soukromí paradoxně nevadí v případě nepoctivých firem - právnických osob. I v jejich případě je přitom možné ve veřejně přístupných rejstřících podle IČ najít jména, adresy i data narození jednatelů a dalších činovníků společnosti. Navíc Česká potravinářská inspekce i Státní veterinární správa výsledky svých kontrol u právnických i fyzických osob již zveřejňují a zatím k žádným sporům o soukromí nedošlo. 

Proti názoru ÚOOÚ stojí také nález Ústavního soudu z roku 2004, který mimo jiné říká, že zákon o ochraně osobních údajů vymezuje „svoji osobní působnost tak, že se vztahuje na ochranu osobních údajů fyzických osob. Nechrání tedy osoby právnické. Pokud jde o fyzické osoby, které jsou podnikateli, [...] lze usuzovat stejně, neboť z hlediska jejich statusu je nutno za rozlišovací kritérium považovat jejich činnost podnikatelskou. Údaje o této činnosti (stejně jako v případě právnických osob) tedy - podle mínění Ústavního soudu - ochrany podle zákona č. 101/2000 Sb. nepožívají“.

Střet ústavních práv

Česká obchodní inspekce se tak dostala do kleští mezi dva právní zájmy: ochranu osobních údajů a právo na informace. Přitom ČOI při zveřejňování svých dat postupovala ukázkově: Společně s experty z iniciativy OPENDATA|CZ vypracovali úředníci plán publikace, který počítal se zveřejněním čistých dat. Dle zkušeností ze zahraničí se informací následně ujmou firmy i dobrovolníci a data zpracují. Úřad tak nemusí vymýšlet a za státní peníze pořizovat nové webové stránky.

Kvůli námitkám ÚOOÚ v datech ale chybí několik tisíc potrestaných fyzických osob. Dodatečnou žádost Hospodářských novin o tyto informace ČOI kvůli námitkám ochránců soukromí odmítla. Následné odvolání skončilo na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Právě od ministerských právníků se dalo očekávat, že dají jasný návod, jak v takových případech postupovat. Vydané rozhodnutí ale kauzu nikam neposunulo.

Rozhodnutí MPO

Ministerstvo sice zamítavé rozhodnutí ČOI zrušilo s tím, že není možné paušálně odmítnout poskytnutí informací o pokutách, nicméně jedním dechem doporučilo úřadu, aby provedl individuální kontrolu zákonnosti zveřejnění u každé jednotlivé pokuty a tuto zdlouhavou a mravenčí práci naúčtoval žadateli dle § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Má to jeden háček. Takový postup je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu nezákonný, na což už v původním odvolání Hospodářské noviny úřad upozornily. Jde o ukázkový případ, kdy se zpoplatnění „mimořádně rozsáhlého vyhledávání“ používá jako obstrukční nástroj. Zmíněný rozsudek jasně říká, že “nelze de facto přičítat k tíži žalobci, pokud si není správní orgán I. stupně sám jist, zda může požadované informace vydat, či nikoliv“.

Nezávazná judikatura?

S touto námitkou se ministerstvo vyrovnalo překvapivě: tvrzením, že judikatura není v tomto případě právně závazná. O několik odstavců dále ale ministerští úředníci hledali argumenty pro tajení pokut v Kancelářském řádu Nejvyššího soudu. Že jde o zcela jinou oblast práva, zůstalo pominuto.

Po prvním kole výměny právních názorů a stanovisek tedy není v tomto sporu o informace o mnoho jasněji než na začátku. Česká obchodní inspekce uvízla mezi žádostí o informace Hospodářských novin a stanoviskem ÚOOÚ. Pokud by se držela doporučení ministerstva, nedá se očekávat, že by její postup u soudu obstál.

V případě, že se ČOI rozhodne řídit selským rozumem a data, která jsou v zahraničí běžně k dispozici, zveřejní, může čelit sankcím ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Krok směrem k transparentnějšímu, odpovědnějšímu a k zákazníkům vstřícnějšímu podnikatelskému prostředí se tak odkládá na neurčito. Pokud by celá věc dospěla až k soudu, nelze příliš doufat v rychlé rozhodnutí. Podobné spory o informace u nás trvají i několik let.