Jsem méněcenný občan

        Tentokrát však jde o novodobé vyfikundace, z kterých davy šílí. Nechápu nadšení davů třeba nad zrozením nového supervýrobku těch různých eplů, nokijí a tak. Připadají mi jak zpovykované patnáctileté fanynky při koncertu Beatles. I když ty ještě spíš chápu. Vždyť se jedná jen o hračky vytahující peníze z kapes. Nepatřičné hračky. Z virtuálního světa. Ze světa o ničem. Člověk a tedy i já konec konců občas propadne pokroku, i když nerad.

Donedávna jsem louku kosil kosou, protože mi to připadalo správné a patřičné. Tedy normální. Louka se prostě kosí kosou. Nakonec jsem podlehl. Možná i pod tíhou svých let. To samé s počítačem. Byl jsem donucen a udělal jsem si z něj psací stroj. Moji Consulku jsem dal do bedny na půdu. Právě proto fandím těm, kteří nepodléhají. Můj kamarád třeba nemá mobil, i když je vážený pan profesor. Mnozí jsou z toho zděšeni, ale jemu to vůbec nevadí a naopak mu to připadá normální. Fandím například příteli Mirkovi Zikmundovi, který ještě v 85 letech sekal svoji zahradu ve Zlíně kosou a ta má panečku přes 8.000m2!

Sekačky jsou přece pro paďoury, pro ubohé bačkory a ne chlapy. Mirek dodnes píše na svém stroji Consul přes kopírák a to je prosím vzděláním vysokoškolák a technik, který by měl technický pokrok ctít! Zřejmě je mu to již přes míru normálnosti, ale hlavně nejde v davu jako ovce. On „jen“ projel celý svět na čtyřech kolech před více než padesáti lety! Kdo by to dokázal z těch nafintěných zbohatlických ajťáků, kteří jsou přesvědčeni, že jsou pupkem světa? Já mám tu Consulku na půdě zatím jen pro jistotu, kdyby to prasklo a jednoduše nebyla šťáva. Budu připraven ji zase vytáhnout. Možná za mého života se to nestane, ale bude stále na půdě připravena na správný okamžik, který musí přirozeně přijít.

Prostě nejsem technický typ, jsem „jen“ humanisticky vzdělaný s pár univerzitami a řadě věcí kolem nás jednoduše nerozumím a ani nechci rozumět. Vůbec mi to nevadí, jen nesmí dojít ke konfliktu. A k němu zase došlo. Před pár dny jsem si tu moji technickou nevyspělost vrchovatě užil. Asi sem moc nepatřím. A přitom šlo pouze o obyčejnou televizi. Před několika dny O2 se rozhodla přechodem změnit charakter svého vysílání. A samozřejmě to učinila všem bez výjimky, ať to chtěli nebo ne. Nikoho se neptali, nikoho se nepotřebují ptát. Nuže dobře, nechal jsem svoji televizi přes noc z 20. na 21. ledna raději puštěnou, protože pochopitelně nevím, co to znamená nechat přístupný set top box, jak mi předem sdělili. Přechod prošel, ale televize se mi vrátila o nějakých padesát let zpět. To by si mi zas tak nevadilo, ale když platím poplatky za barevnou televizi, proč bych se měl dívat „jen“ na černobílou? Chvíli jsem čekal, zda to nějak samo od sebe nenaskočí a pak jsem marně volal na několik obchodů O2. Všude obsazeno anebo to nikdo nebral.

Napsal jsem O2 mail, ale bez odpovědi. Zavolal jsem na osmistovku a po mnoha dodatečných dotazech a ťukání dalších čísel jsem se dostal někam, kde  mi to hlásilo, že bude diagnostikována moje síť či co. Netušil jsem proč. Po několika minutách mi tajemný hlas sdělil, že je vše v pořádku. Počkal jsem si na spojení s operátorem a vyslechl, že si to musím udělat sám. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že oni, tedy O2, mi vstoupili do televize a udělali změny, které mi odbarvili programy. Opakoval, že je to moje věc a abych nezvyšoval hlas. Jedná se prý jen o několik kliků. Jistě neměl na mysli kliky, které dělám na cvičení. To jsem si mu už neodvážil říct, ale i tak mi praštil s telefonem. Určitě jsem zvýšil hlas, protože jsem od něj chtěl napravit, co mi zkazili. Cítil jsem se poškozen, i když mi jasně opakoval, že je to moje věc a já se jim musím přizpůsobit. To mne logicky dohřálo, protože jsem jejich klientem a tak by se měli ke mně jako klientovi, který jim platí, chovat.

Cítil jsem se jako vyděděnec. Jinými slovy mi operátor dal na vědomí, že oni v žádném případě se necítí povinováni s tím něco dělat, a když si to nespravím sám, ať si televizi třeba zruším. Nejraději bych to udělal a odvezl ji do sběrného dvora. Ale to je právě ta cesta nových vyděděnců naší společnosti, kteří technicky nepříliš vzdělaní a poučení budou vytěsňováni na okraj společnosti. Je to ostatně všude. Obyčejný oběd si můj vnuk na škole už bez počítače neobjedná. S převážnou většinou společností se nelze domlouvat osobně, ale jen virtuálně, takže výsledek je, že zpravidla nic nevyřídíte. To je ostatně cíl. Společnost, tedy ty firmy, které nám vládnou, ne nějaký Sobotka, který si to může o sobě jen myslet, nás nutí mít věci, které třeba ne všichni chtějí. Opravdu nechci mít byt zaneřáděný spoustou takzvaných výdobytků naší technické společnosti a nestále je inovovat a obnovovat jen proto, aby výrobní firmy vydělávaly. V případě, že někdo nemá počítač, či nedej Bůh mobil, tak je občanem druhém či dokonce třetí kategorie. Nuže, byl jsem přinucen znovu zavolat 800020202 na 02, zase jsem prošel ťukáním řadou čísel a zase jsem byl diagnostikován a shledán, že mám vše OK. Počkal jsem si na dalšího operátora. Znovu jsem mu vysvětlil mou situaci a opět mi bylo řečeno, že si to musím udělat sám.

Je to však prý velmi jednoduché, jen pět kliknutí a za tři minuty je obrazovka v barvě. Neměl jsem východisko a to mne vždy štve. Přistoupil jsem na jeho hru. Podle jeho pokynů jsem klikal sem a tam, dolu a nahoru, posouval různá označení a pro mne zcela neznámé termíny a výrazy, čísla a tečky a zcela zjevně se to nedařilo. Občas operátor vykřikl radostně, že jsme pokročili a jsme na správné cestě, ale zase jsme  barvu nezískali. Dělal jsem kroky přesně podle něj a stále „to“ bylo černobílé. Možná jsem čudlíky na ovladači špatně, neprofesionálně, mačkal. Docela se divil, ale nakonec asi po půl hodině komunikace jsme dosáhli výsledku. Zase jsem jen dodal, že já si tu výměnu či zlepšení nepřál, protože s tím nebudu pracovat ani nějak využívat.

On na to, že to je prostě rozhodnutí firmy a já jen musím poslouchat. Tak je to už jasné. My musíme poslouchat firmy, tedy ty velké, ne nějaké pekaře pečoucí chleba, řezníky vyrábějící paštiku, rolníky pěstující pšenici, kováře na kovadlině kovající mříže, elektrikáře spravující vedení, krejčí šijící oděvy, spisovatele píšící knihy, herce hrající roli. Ty ne, ty nemají do toho co mluvit. Ty malé „jen“ vyrábějí něco potřebného pro lidi, ty velké hlavně organizují svět. Musíme poslouchat jen ty velké a proti nim není odvolání ani dovolání. Rozhodnou a já, i my ostatní se musíme podřídit. Proč asi? Nuže, ne jen proto, abychom jaksi měli televizi třeba kvalitnější a mohli si třeba nahrávat včerejší pořady, ale hlavně, aby firmy byly úspěšnější v konkurenčním boji a měly lepší zisky.

Tentokrát jsem tedy zase ustoupil. Vidím však, jak jsem docela rychle odsouván na vedlejší kolej. Mně to sice zas tak moc nevadí. Já si zase někdy odjedu do amazonské džungle a odpočinu si tam od našeho bláznivého světa. Mimochodem jsem to tomu operátorovi řekl: “ Já jsem pro vás asi pěknej hlupák a blbec, že?“ Sice se bránil, ale jistě si to myslel. „Ale já bych vás zas rád viděl někde uprostřed amazonské džungle.“ A kolega a přítel profesor Josef, známý to šprýmař, mi v telefonátě dodal, když jsem mu vše přeříkal, ještě lepší by bylo vidět ho v kotli. Indiáni by si třeba pošmákli.

Jistě jde o moje staromilství a nostalgii po starých zlatých časech, to beru, ale proč musím kvůli mému nedostatečnému technickému gruntu trpět? Proč musím trpět, že nejdu v davu šílícím nad novými kokotinami, které blikají, mluví, hrají, svítí, počítají….? Proč musím být z toho důvodu vytěsněn na okraj společnosti jako méněcenný? Naše ústava přece nepřikazuje (zatím!) občanům mít vedle občanky mobil, počítač a jiné píčovinky a ovládat je novodobou gramotností. Ústava mi nepřikazuje, abych se světem a s úřady komunikoval výhradně (!) virtuálně a ne osobně. A přesto většina firem to tak vyžaduje a nutí lidi skákat, jak ony pískají.

Jistě, technický pokrok letící kupředu nejde zastavit, ale stát by se přece měl zastat mne podobným, kterých jistě není málo. Stát by nám měl dát alternativu! Alternativu přežití v tomto davovém šílenství techniky. Dát alternativu slušně dožít. V mém případě se zas tak moc neděje, já tu už nějak dožiji. Ale jde o další generace, které toto technické šílenství má teprve před sebou. Jsem zcela přesvědčen, že i mezi nimi je a bude část, které to nebude konvenovat. Část, která bude „jen“ humanisticky vzdělána. A pro ně by měl stát hledat řešení.