Vysmátá Soukalová si nenechala zkazit náladu. Holky práskly do koní a bylo to, hodnotí závod

Po prvním závodu na olympijských hrách v Soči byl úsměv na tváři Gabriely Soukalové trochu vynucený, po dnešní stíhačce už byl upřímný. Posun z 29. pozice po sprintu na čtvrté místo, které je považováno za extrémně nepopulární, ji nadchl. Česká biatlonistka zářila štěstím a vtipkovala.

"Kdybych si pořád neupravovala kalhotky, možná bych to zvládla," žertovala po závodu. Narážela na to, že reprezentační bílé kombinézy jsou ve světle reflektorů občas trochu průsvitné. "Nechtěla jsem, aby servismani a všichni kolem trati měli dneska posvícení," smála se. "Ale rychlejší bych byla asi tak o desetinu sekundy," trochu zvážněla.

V závěru závodu jí do smíchu nebylo. Na poslední střelnici přijela ve skupině a bylo jasné, že na medaili musí položku zvládnout s nulou. "To bylo hodně o hlavě. Snažila jsem se uklidnit, ale moc to nešlo," pokrčila rameny Soukalová, která po jedné chybě musela na trestné kolo. Přesto to ještě chvíli vypadalo, že by mohla na stupně vítězů vystoupit, soupeřky ji ale setřásly v posledním stoupání. "Tam se lámal chleba, holky práskly do koní a bylo to," uznala.

I za té situace ještě doufala. "Protože mi jely super lyže a jsem těžká jako blázen, tak jsem myslela, že je dojedu z kopce. Jenže nic. Dojela jsem je o dva metry a ony mi zase cukly do kopce," rozesmála se znovu. Pak už neměla sílu. "Roviny mi docela jdou, ale nevěděla jsem, jak daleko jsou za mnou další, tak jsem to napálila. Ale na medaili nebylo," uvedla.

Před závodem jí také do smíchu nebylo. Oteplení udělalo ze sněhu jarní firn, který Soukalová nesnáší. Jízda na něm je riziková a pomalá. "Taky jsem se na nástřelu normálně málem rozbrečela," přiznala. "To nemusím jezdit," začala prý strašně vzlykat. "Nech toho, nejhorší smrt je z vyděšení," odpálil ji trenér.

Možná by Soukalová měla do všech závodů nastoupit se ztrátou, neboť ji to dokáže vyhecovat k extrémním výkonům. A uklidní se. "Jediné, co mě před startem děsilo, byla ta trať. Naštěstí to odhrabali aspoň na střelnici. Vůbec se nedivím, že kluci včera padali," prohlásila. "Ale je pravda, že čím jezdím víc zepředu, tím jsem nervóznější. Roztřesu se, když cítím kov. Takhle jsem neměla co ztratit a byla jsem v klidu," uznala.

Minelu, která ji připravila nejspíš o stříbro, si nevyčítala. "Vím, že vždycky je nějaká možnost, ale je to biatlon. Rozhodovala poslední položka, v tom je kouzlo tohoto sportu," neřešila Soukalová, že jeden z terčů zůstal černý. Jen mě to mrzí hlavně kvůli ostatním, chtěla jsem udělat radost trenérovi a mamince." Sobě snad ne? "Ale taky, samozřejmě. Jen si hodně vážím lidí, když pro mě něco dělají," dodala.

Její maminka Gabriela, bývalá běžkyně na lyžích, se v Soči byla podívat na nepovedený první závod. Pak musela domů. "Podstoupila takovou cestu, překonala fóbii z létání a nakonec tam chudák stojí u trati a já to zazdila," vyčítala si Soukalová.

Její maminka to brala statečně, ale rýpla si. "To jsem sem nemusela jezdit," prohlásila po sprintu z legrace. Její dcera jí ale dnes vzkázala: "Maminko moje milá, řekni to ještě jednou příště. Asi mi to nosí štěstí." Hned se u toho rozesmála. Zase upřímně.