Za cizí zemi na olympiádě nejčastěji nastupují alpští lyžaři. Sportovce přetahuje Izrael a Bělorusko

Anastasia Kuzminová se na Slovensko přestěhovala před šesti lety. Do Banské Bystrice přijela za manželem Danem Kuzminem, ruským běžkařem. Ani ten nezávodil za Rusko. Dokonce ani za Slovensko. Reprezentoval Izrael.

Ten, podobně jako třeba Bělorusko, patří k oblíbeným destinacím sportovců, kteří nesoutěží za svou domovinu. Obvykle jsou důvody přirozené, po fyzické emigraci následuje i emigrace sportovní. Stále častěji se ale prosazuje jiný trend - změna pasu těsně před olympijskými hrami. Sportovci se tak obvykle snaží vyhnout národním limitům na počet sportovců, kteří smí závodit v jejich disciplíně. V kolektivních sportech zase přibývá případů, kdy po neúspěchu ve vlastní reprezentaci sportovci nastoupí za cizí zemi. Na letní olympiádě v Pekingu takhle šokovala Spojené státy basketbalistka Becky Hammon, když nastoupila za Rusko. V médiích se okamžitě objevily živé vzpomínky na studenou válku.  

Na posledních letních hrách v Pekingu se národní nevěra na jednu olympiádu týkala pětadvaceti sportovců. Tvrdí to alespoň Craig Reedie z Mezinárodního olympijského výboru. "Olympijský výbor situaci sleduje. Pokud se tohle číslo prudce zvýší, bude to znamenat porušení olympijských principů a budeme se tomu věnovat. Ale ještě tam nejsme."

Lyžařské ráje: Peru, Togo nebo Východní Timor

Vývoj od Pekingu k Soči naznačuje, že už tam možná jsme.

Hlavně v disciplínách alpského lyžování. Reprezentanti silných zemí - Německa, Itálie nebo Spojených států - často kvůli nabitým domácím týmům nastupují za země latinské Ameriky, rovníkové Afriky nebo za pacifické ostrovy. Zmíněná pětadvacítka sportovců, kteří si mění pas kvůli olympijským limitům, by se v Soči dala poskládat jen ze sjezdařů a ((super)obřích) slalomářů.

Sportovců, kteří reprezentují jinou zemi, než kde vyrostli, je v Soči 126. Z celkových 2780 účastníků olympiády jde o 4,5 procenta:

Ostatní olympijské sporty tak vysoký počet emigrantů nemají. Hodně jich má ještě krasobruslení, tam ale obvykle jde o stěhování za bruslařským partnerem. Zajímavý je případ biatlonu, kde je zřetelný exodus ruských běžců do nejrůznějších zemí bývalého východního bloku, včetně Běloruska.

Ze zlatého Hyun-soo vyrostl bronzový Victor

Jenže, jak ukazuje korejsko-ruský spor o úspěšného reprezentanta v short tracku, změna pasu kvůli olympiádě je přirozená.

Na olympijských hrách v Turíně 2006 vyhrál Korejec Ahn Hyun-soo tři zlaté a bronzovou medaili. Před kvalifikací do Vancouveru si ale zranil koleno a z týmu vypadl. Jinak to ani nemůže být - Korejci jsou v short tracku úspěšní, což znamená tvrdý konkurenční boj o každé volné místo a zranění znamená konec. Prostor v reprezentaci mu proto nabídlo méně úspěšné Rusko a Korejec nabídku přijal. V Soči teď nastupuje pod novou vlajkou a se změněným jménem: Viktor An.

Když před týdnem získal bronzovou medali v závodě na 1500 metrů, Korejci si připadali ukřivdění. Tím spíš, že jejich závodníci v semifinále po vzájemné kolizi upadli a Korea zůstala bez medaile.

Pro Koreu je jistě škoda, že jí utekl medailový reprezentant do Ruska. Stejně hloupé je, když ruští biatlonisti emigrují do okolních zemí a italští sjezdaři závodí za Togo. Jenže přesně k tomu olympijské limity směřují a sportovci nemají příliš na výběr. Limity nejsou v souladu ani se samotnými pravidly her. Článek 6 olympijské charty totiž stanoví: "Olympijské hry jsou soutěží mezi sportovci nebo týmy, ne mezi zeměmi." Do roku 1908 tomu tak skutečně bylo, soutěže byly čistě soupeřením jednotlivců.

Jenže napětí současné olympiády vychází téměř zcela ze soutěže mezi národy a počítání "našich" medailí, takže reprezentace jiného státu v tomhle kontextu působí nemorálně. A Slovenská vítězka, která se nadšeně hlásí k Rusku, vypadá - zvlášť ve východní Evropě - jako ufo.

Mimochodem, hry v Oslu v roce 1952 se málem nekonaly, protože Norové odmítali přijmout sportovní soutěžení - není prý v jejich národní povaze. Nakonec bohužel kývli.