Profesor Igor Lukeš: ÚSTR nemá psát o tom, kam se za Husáka chodilo na rande a proč nejezdily tramvaje.

V posledních měsících se vede intenzivní spor ve veřejné debatě o to, jakou roli má Ústav pro studium totalitních režimů sehrávat. Jeden proud tvrdí, že už zákon mu ukládá zabývat se represivními složkami a mapovat jejich činnost, na ostatní aspekty minulosti jsou zde jiná výzkumná pracoviště. Druhý proud říká, že by se ÚSTR měl věnovat více každodennímu životu a nevidět svět černobíle. Jakou roli by podle Tebe v české společnosti roku 2014 měl zastávat?

Odpověď na otázku není vůbec složitá.  Ustavující zákon říká, že úkolem ústavu je zkoumat a dokumentovat nacistické a komunistické zločiny.  Je zároveň evidentní, že jen demagog by mohl představovat minulost jako statickou a černobílou.  Od dob Herakleita ale nikdo nepopírá dějinný pohyb.  Když komunisté svoje protivníky od roku 1948 popravovali, byla v Praze jiná atmosféra, než když se z divadla Semafor o patnáct let později linuly bezvadné melodie s poetickými texty.

To všechno se ale dělo v zemi, kde vládla jediná politická strana, která se za všech okolností řídila příkazy Kremlu.  Doma měla monopol na rozhodování ve všech oblastech od nejvyšší politiky přes kulturu až po sport.  Všemocná strana absurdně rozhodovala o tom, kdo poletí do vesmíru, kdo se stane ředitelem Fyzikálního ústavu, zda bude silvestrovský program konferovat Dvořák s Bohdalovou a jestli povýší jakéhosi fotbalistu Dukly z kapitána na majora.  Stejně tak KSČ držela všechny nástroje moci – armádu, policii a zpravodajství všeho druhu.  Monopol na informace a kontrola pohybu osob přes hranice byly absolutní.

(Jaké je největší poučení z české poválečné historie podle Igora Lukeše? Přečtěte si další rozhovor.)

Všude, kde jsou lidé, je každodenní život a studovat ho je zcela legitimni.  Život šel dál ve Stalinově Moskvě během pekelných čistek (1937-1939), stejně jako v Londýně během Bitvy o Británii.  V Protektorátu se i během Heydrichiády lidé milovali, ženili a rozváděli.  Totéž pak probíhalo od konce války do sametové revoluce.  Zákon ale ústavu ukládá studovat „zločinnou činnost orgánů státu“ a ne psát o tom, kam se za Husáka chodilo na rande a proč nejezdily tramvaje.

Levicová část spektra tvrdí, že ústav nemá být zneužíván jako nástroj primitivního antikomunismu. Máš pocit, že k tomu ÚSTR v minulosti sloužil?

Žádná akademická instituce by neměla být nástrojem čehokoli primitivního a být „anti,“ má smysl jen tehdy, pokud člověk zároveň nabízí pozitivní alternativu.  Úkolem ústavu bylo zveřejňovat dokumenty totalitní doby, pro veřejnost je zpracovávat a novým generacím vysvětlovat.  To se též dělo. 

Vynechám-li patologické obhájce gottwaldovsko-husákovského režimu, někteří kritici ústavu si upřímně přáli vyšší akademickou úroveň publikací, zatímco jiní žárlili na vysoké ústavní platy a svou závist ukrývali pod fasádou tlachu o nedostatku vědeckosti.  Co se legitimních kritiků týče, těm bylo třeba naslouchat a pracovat s nimi na zlepšení.  S druhou skupinou nemělo a nemá cenu se bavit.  Vědeckou úroveň lze dokázat jen jedním způsobem: vlastní práci.  Všechno ostatní jsou jen prázdné řeči.

Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., (1950) je americký historik českého původu a honorární konzul České republiky v Bostonu.

 Vystudoval filozofii a historii na Univerzitě Karlově, působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Byl také členem Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů, z které odešel v dubnu 2013 na protest proti odvolání tehdejšího ředitele ÚSTR.

 Je autorem řady knih, např. Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990), kniha Czechoslovakia between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30´s (Oxfrod University Press 1996) získala cenu Boston Authors Club a Kahn Award.