Hermetické uzavření unijních hranic zní možná pro někoho lákavě, ale teze o úplném zastavení imigrace do zemí EU je naprosto nerealistická. Migraci úplně zastavit nelze a ani to není žádoucí, protože migrace není sama o sobě negativním jevem. Pokud státy přijímají imigranty promyšleně a s jasnou ideou toho, jaké konkrétní benefity to má zemi i příslušným imigrantům přinést, může být imigrace vítaným jevem. Jako příklad můžeme uvést Spojené státy, které na imigraci v podstatě stojí a jsou díky přílivu těch nejlepších mozků nebo podnikatelsky zdatných lidí z celého světa stále špičkou ve výzkumu, inovacích a konkurenceschopnosti.
Nicméně imigrační politika musí být koncepční a imigrace by měla být regulována. Západní země, které v šedesátých letech minulého století přijaly velké množství zejména nízkokvalifikovaných imigrantů s cílem získat levnou pracovní sílu, se mylně domnívaly, že se tito lidé pak vrátí do svých mateřských zemí a dnes tak doplácejí na výsledky své příliš liberální imigrační politiky. Příslušníci těchto menšin často tvoří uzavřené komunity, jež si žijí svým vlastním životem a třeba ani nemají zájem se integrovat do okolní společnosti a přijmout její hodnoty. To pak začne ve svém důsledku přinášet problémy a v mnohých případech i negativní reakce ze strany většinové společnosti. Státy proto musejí dát své imigrační politice určitou koncepci, která těmto negativním jevům zamezí a zajistí též efektivní průběh integrace menšin do většinové společnosti. Ale jak je imigrační politika v jednotlivých státech vlastně řízena a jakou roli v ní hrají unijní směrnice a nařízení?
Zdroj: http://euobserver.com/justice/31973
Členské státy EU se už v roce 1999 shodly, že je vhledem k propustnosti vnitřních hranic Unie zapotřebí mít společnou imigrační politiku. Společná pravidla platí především v oblasti podmínek vstupu a pobytu imigrantů, v postupu pro udělování dlouhodobých a trvalých pobytů či v opatřeních proti nelegální imigraci a neoprávněnému pobytu nebo v boji proti obchodování s lidmi a pašeráctví.
Současně ale zůstává velká míra pravomocí v rukou členských států. Ty si samy rozhodují o počtu imigrantů, které na své území vpustí, a mají výhradní právo určovat si pravidla pro udělování dlouhodobých víz nebo podmínky pro povolení k pobytu. Stejně tak členské státy samy rozhodují o jednotlivých žádostech o udělení dlouhodobého nebo trvalého pobytu na jejich území. Podle posledních informací Českého statistického úřadu se do ČR v roce 2009 přistěhovalo 38 199 cizinců. Oproti roku 2008 tak poklesl počet přistěhovalců téměř o polovinu. Současně v posledních letech také klesaly počty žádostí o mezinárodní ochranu. V roce 2009 zažádalo v ČR o azyl 1258 osob, přičemž jenom 75 z nich Česká republika mezinárodní ochranu udělila.
Kandidátka Úsvitu do voleb do Evropského parlamentu však tvrdí, že v případě žádostí o azyl „je míra zneužívání tak vysoká, že nic jiného [než úplný zákaz imigrace do zemí EU] to nemůže zastavit.“ Tímto prohlášením Samková v první řadě vyzývá k porušování mezinárodně platných úmluv jakou je například Ženevská konvence o právním postavení uprchlíků, která garantuje ochranu těm, jimž v jejich vlasti hrozí pronásledování z rasových, náboženských nebo politických důvodů. Udělování uprchlického statutu je mezinárodní povinností všech smluvních stran Ženevské konvence a patří k základním lidským právům. Na druhou stranu institut žádostí o azyl zneužívaný je, ale pravidla pro jejich posuzování se neustále zpřísňují a jen přibližně pouhá čtvrtina z nich je vyhodnocena kladně. V roce 2012 usilovalo o udělení uprchlického statutu na území EU 335 365 žadatelů. V témže roce vyhodnotily státy sedmadvacítky 260 510 žádostí a z toho vyhověly jen 27.56 % z jejich celkového počtu. Tato data nám ukazují, že počty žadatelů o azyl, natož pak počty těch, kteří ho skutečně dostanou, nejsou nijak astronomické. Někdy je tedy dobré nechat se inspirovat realitou.
Zdroj: http://openeuropeblog.blogspot.cz/
S tím souvisí i vyjádření paní Samkové, že „do roku 2050 má do Evropské unie imigrovat 1.3 miliardy lidí.“ Jak uvádí Demagog.cz, výrok stojí na dezinterpretaci knihy Exceptional People: How Migration Shaped Our World and Will Define Our Future, která s výše zmíněným číslem pracuje pouze hypoteticky a uvádí předpokládaný počet imigrantů, které bude muset Evropa kvůli své stárnoucí populaci přijmout, aby si udržela dostatek pracovních sil. Nejde tedy o reálnou předpověď toho, co v Evropě kolem poloviny našeho století nastane, ani o předpověď, která by se zakládala na analýze dat současného počtu imigrantů do EU. Poslední statistika Eurostatu udává, že v roce 2011 do EU imigrovalo 1.7 milionu lidí, přičemž 2.3 milionu lidí z území EU v témže roce odešlo. Nic v současnosti nenasvědčuje tomu, že by fluktuace lidí na území Unie vzrostla do roku 2050 tak dramaticky, že by dosáhla miliardových hodnot.
Dalším důkazem černobílého pohledu na svět, který Klára Samková předestřela, je fakt, že nevidí žádný rozdíl mezi legální a nelegální imigrací a oba fenomény jsou pro ni ztělesněním „novodobého otroctví“ a „byznysu s lidmi, na kterém profituje celosvětově organizovaný zločin.“ Nelegální imigrace skutečně je problém často spojovaný s pašeráctvím, obchodováním s lidmi a dalšími kriminálními činnostmi, přičemž často porušuje důstojnost a práva lidí, kteří se stanou jejich oběťmi. Vůči těmto nelegálním aktivitám je zapotřebí přijmout přísná opatření, aby k nim docházelo co nejméně. Legální imigrace, která má nějakou dlouhodobou koncepci ale naopak může být ekonomicky i kulturně prospěšná.
Paní Samková nám nabízí sice jednoduché, ale neproveditelné řešení. Kdyby se navíc EU řídila slovy Kláry Samkové a zakázala imigraci na své území všem bez rozdílu, porušila by mezinárodní právo a zpronevěřila by se ideji dodržování lidských práv, která stojí v základech politického uspořádání EU.
