Svítí vám v současné chvíli světlo ve vašem pokoji? Pracuje vám počítač, router zvesela přenáší internetová data, lednice chladí a televize v pozadí přibližuje olympijské závody? Alespoň na některou z otázek jste pravděpodobně odpověděli kladně, nejspíše rovněž s pozvednutým obočím, proč se na takovou samozřejmost vůbec ptáme. Odpověď je jednoduchá – v průběhu několika posledních let se česká elektrická přenosová soustava dostala několikrát na pokraj svých možností a hrozil masivní výpadek distribuce elektřiny. Důvod? Německé „větrníky“. 

Jedním z nejdiskutovanějších témat české energetiky poslední doby se stala právě otázka schopnosti české elektrické distribuční soustavy ustát neplánované přetoky elektřiny ze sousedního Německa, způsobené nárazovým vysokým výkonem solárních či větrných elektráren, umístěných zejména v severní části země. Tato elektřina má být distribuována do jižní části Německa a do Rakouska, kde se díky husté průmyslové výrobě nachází její největší spotřebitelé.

Problém je nicméně v tom, že sever a jih Německa a Německo a Rakousko navzájem nejsou dostatečně propojeny sítí velmi vysokého napětí (400 kilovoltů) a elektřina tak má tendenci „téct“ na místo určení oklikou, tedy cestou nejmenšího odporu. To v našem případě znamená zejména přes ČR a Polsko, které tak jsou vystaveny přetěžování své distribuční soustavy s četnými, zdaleka ne levnými negativy.

Těmito negativy jsou především možnosti přetížení sítí a takzvaných black-outů, tedy rozsáhlých výpadků dodávek elektrické energie v důsledku neschopnosti sítě zvýšený objem elektřiny bezpečně přepravit tak, aby laicky řečeno váš počítač a televizor díky zvýšené frekvenci napětí v zásuvce jednoduše neshořel.

Tento na první pohled relativně technický problém se přitom ukazuje jako jeden z důležitých bodů zahraničních vztahů mezi Českem a Německem, a stává se tak typickou ukázkou přenesení poměrně úzkého tématu na mezinárodní a bezpečností rovinu.

První zmínku o vznikajícím problému je možné dohledat v roce 2009, kdy společnost ČEPS, tedy výhradní správce přenosové soustav v Česku, poprvé oznámila, že nadměrná výroba elektráren na severu Německa nárazově přivádí českou přenosovou soustavu na hranici bezpečnosti provozu. O tématu se nicméně začalo výrazněji hovořit až na přelomu let 2011 a 2012 poté, co v průběhu roku 2011 prudce vzrostl počet „nestandardních situací“ na německo-české hranici.

Kromě stále se zvyšujícího počtu „zelených“ elektráren v Německu lze za skokovým zvýšením problematických přetoků v roce 2011 vidět německou reakci na havárii v japonské atomové elektrárně Fukušima, kvůli které bylo v Německu v řádu týdnů odstaveno několik jaderných elektráren. Nejkritičtější situace údajně nastala ve druhé půlce listopadu a v prosinci, kdy se přes českou soustavu přenášelo až 3500 megawattů elektrického výkonu, zatímco běžná hodnota se pohybuje okolo 1000 megawattů.

S nástupem krizového období na přelomu let 2011 a 2012 se tato problematika rovněž poprvé dostala na politickou rovinu na úroveň ministra průmyslu i premiéra, přičemž se poprvé začala zmiňovat i možná řešení problému. Tedy zejména možnost německých plateb za neočekávané přetoky, které by obratem zafinancovaly kvalitativní rozvoj české přenosové soustavy, či možnost postavit na hranicích transformátor s řízeným posunem fáze (tzv. phase-shifter). Ten by v krizových momentech v podstatě fyzicky oddělil českou a německou přenosovou soustavu.

Na jaře roku 2013 se náměstek ministra zahraničí Jiří Schneider nechal slyšet, že přetoky elektřiny jsou největší téma a jediný problém česko-německých vztahů. Celý rok byl rovněž ve znamení stále konkrétněji se rýsující možnosti stavby phase-shifterů. Jejich stavba v současné době vypadá jako téměř jistá věc.

Na druhou stranu se objevují i názory, že celý problém je ze strany ČEPSu zveličován a situace zdaleka není tak kritická, jak ji prezentují. Celé téma totiž postupně prostupuje i do ideologické roviny, jelikož neschopnost německé distribuční sítě plně zvládat svůj proces výroby, distribuce a spotřeby elektřiny kvůli nárůstu instalovaného výkonu solárních a větrných elektráren v zemi, je často uváděna jako argument, proč v současné době není možné směřovat k energetice plně založené na obnovitelných zdrojích energie (OZE).

Do určité míry je totiž pravda, že OZE v čele s větrnými a solárními elektrárnami jsou do současné podoby výroby elektřiny obtížně zařaditelný prvek, zejména pokud tvoří významnou část energetického mixu, jako je tomu v případě Německa.

Odpůrci hromadného zavádění obnovitelných zdrojů do výroby elektřiny tak s trochou nadsázky tvrdí, že pokud dnešní evropský trend směřující k vyloučení „špinavých“ zdrojů energie (zejména uhlí) a jejich nahrazení OZE bude pokračovat, měli bychom si každý připravit domů do zásoby hromadu svíček.

Ačkoliv realita s největší pravděpodobností tak divoká nebude, faktem zůstává zejména skutečnost, že evropská energetika v následujících letech a desetiletích skutečně stojí před mnohými zlomovými rozhodnutími.

Bottom line: Víte, kolik vás stojí kilowatthodina elektřiny a co jste s takovým množstvím energie schopni doma provozovat?