Jak slabá je Evropa?

Pánové Sikorski, Fabius a Steinmeier mohou po bezesných nocích psát memoáry, protože náročné vyjednávání, ve kterém si dovedu představit komické i dramatické detaily, včetně zmlácené ministerské ochranky aktivisty z Majdanu, by v závětří státních sekretariátů nezažili.

Evropská diplomacie s dodatečně přivolaným zástupcem Moskvy a vytrvalou taktikou nátlaku a východisek dospěla alespoň na začátek nějakého děje, na jehož konci může být vyhraněná, ale všem užitečná spolupráce. Nikdo nečekal, že si začnou lidé padat do náručí. Pachuť černého kouře a nedůvěřivosti zůstane.

Kdo ale záměrně a s požitkem mluví o věčně rozdělené Ukrajině, slepenci a jiných podobách Ukrajiny, která v jeho podání patří do náručí Ruska a nebo prostě do pekla věčných ohňů sváru, je politický naivka a rozeštvávač. Dovedl bych si představit, že se politici na odpočinku mohli už dávno angažovat, protože se v euroatlantickém prostoru taková role od nich očekává. Někteří na to nemají, Havel by jistě jel…

Nejen že vidím silnou a akceschopnou Evropu s Amerikou v zádech, ale vidím také silnou církev. Církve zůstaly vyznáním rozděleny, ale v zápase o člověka se spojily. Zaznamenal jsem stanoviska protestantských křesťanů, viděl jsem kněze ukrajinské pravoslavné, snad i pravoslavné, která setrvala pod Moskvou, řeckokatolické bratry. Všichni našli svoje místo. A ač mám jiné projevy praktické zbožnosti a zlaté kříže neužívám, když jsem viděl bratra v helmě, černého od sazí a s křížem v rukou, měl jsem slzy v očích. Nebyli tam pro parádu, se zraněnými plakali a rozběsněné zastavovali. Za ty měsíce a hodiny jsme se mohli od vás něco naučit. Klobouk dolů, pánové!