Spojené státy evropské: Jak by vypadala Evropská federace?

Směřování k Evropské federaci – poslední šance Evropy

Heading towards a European Federation – Europe’s last chance

Roger Godino, Fabien Verdier; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Evropská unie (EU) se dnes ocitá v období stagnace a v období přetrvávající krize s velkou nezaměstnaností. Průzkumy veřejného mínění dokazují, že stále více lidí se staví k EU negativně. Autoři studie považují za hlavní příčinu této stagnace špatnou strukturu, jejíž řízení spočívá spíše na byrokratických, nežli na demokratických základech. Dle autorů potřebujeme efektivnější politickou organizaci s větším demokratickým dohledem, silné politické lídry a hlubší integraci, čehož dosáhneme jedině vytvořením Evropské federace.

Vytvořením federace dojde zároveň k ustanovení vlády postavené na principech parlamentní demokracie, čímž dojde k většímu demokratickému dohledu, dále se vytvoří vhodné prostředí pro plnění investičního plánu a nové impulsy napomáhající růstu. Federace by uplatňovala tzv. princip subsidiarity, na základě nějž jsou vymezeny oblasti spolupráce, řešené na federální a národní úrovni. Na úrovni federální by státy spolupracovaly v ekonomické a finanční sféře, energetice, vnitřní infrastruktuře, vědeckých výzkumech a na obraně.

S vytvořením federace dojde ke vzniku nové institucionální organizace. Garantem demokratického dohledu bude bikamerální parlament. Dolní komora federálního parlamentu bude mít 300 členů delegovaných národními parlamenty členských států. Počet delegovaných členů se bude odvíjet od populace daného členského státu. Horní komora federálního parlamentu bude mít 80 členů, kteří budou delegováni horními komorami parlamentů členských států Počet delegátů se bude odvíjet od podílu země na celkovém HDP federace. Obě komory se budou setkávat v Kongresu, na němž bude zvolen prezident federace. Prezident si vybírá premiéra, který podléhá schválení v obou komorách, následně jmenuje vládu. Hlavní rozhodovací funkce náleží Evropské radě. Dalším orgánem je Rada federace národních států, která bude složená ze tří reprezentantů z každé země, kteří jsou jmenováni národními vládami se souhlasem parlamentu.

Autoři předpokládají, že federace bude mít šest až sedm zakládajících členů (Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Belgie, Nizozemí a možná Polsko), přičemž mezinárodní smlouva uzavřená mezi nimi bude mít charakter Ústavy. Postupně se budou moci k federaci připojit další členové eurozóny. Co se potom týče například Velké Británie, ta by nadále zůstala členem EU, avšak nikoliv členem federace.

Řecké předsednictví Radě EU 2014

Defying the oracle? The 2014 Greek Presidency of the EU council

Filippa Chatzistavrou; Centre for European Policy Studies

Od 1. ledna 2014 Řecko popáté předsedá Radě EU. Vyvstává tedy otázka, jestli je tento nejzadluženější stát EU s nezaměstnaností pohybující se kolem 27 % schopen udávat zbytku EU strategický směr. Odpovědí je, že se to od Řecka ani neočekává, a tak bude spíše vykonávat běžnou administrativu, kterou předsednictví obnáší. Strategie směřování EU tohoto předsednictví vychází z komplexního plánu pro celou trojici států, který byl vytvořen na 18 měsíců, přičemž dva členské státy už mají předsednictví za sebou (Irsko a Litva). Na vytvoření plánu se podílelo právě Irsko a Litva společně s Řeckem na straně předsedajících zemí a na straně institucí Rada pro zahraniční věci, prezident Evropské rady a Evropská komise. Toto poslední období má navíc zkrácenou agendu o tři měsíce, neboť začátkem dubna dochází k zastavení legislativních procesů kvůli květnovým volbám do Evropského parlamentu.

Priority předsednictví by měly cílit především na podporu růstu ekonomik členských států EU a snižování nezaměstnanosti tak, aby byla mimo jiné znovu obnovena důvěra v projekt evropské integrace. Dalším cílem je migrační a azylová politika, která je dlouhodobě velkým problémem zvlášť v zemích na periferii EU. Řecko je příkladem státu, kde kvůli nefunkční integrační politice dochází k sociálnímu pnutí a vznikají tak příležitosti pro extrémní pravici. Posledním tématem předsednictví je společná námořní politika, která je styčným bodem pro vše výše jmenované a zvlášť v otázce migrace je aktuálním tématem především kvůli tragické nehodě u Lampedusy.

Podle posledních odhadů si Řecko bude muset pravděpodobně znovu půjčit, i když už nepůjde o tak závratnou částku jako naposledy (pozn. 240 miliard €). Pokud se Řecku podaří si takovou půjčku vyjednat, jistě to bude zkouškou stability koalice premiéra Samarase, potažmo předsednictví samotného.

Proč nebude fungovat Cameronův plán „červené karty pro národní parlamenty“?

Why David Cameron’s ‘red card’ plan for national parliaments won’t work

Andrew Duff; LSE European Politics and Policy Blog

S blížícím se referendem o setrvání Velké Británie v EU se vyjasňují postoje Davida Camerona k přehodnocení či úpravě stávajícího členství. Jedním z nich je návrh posílení Dolní sněmovny, potažmo všech národních parlamentů, vůči návrhům Evropské komise (EK).

Roli členských parlamentů ošetřuje Lisabonská smlouva a tzv. pravidlo subsidiarity. Unie může konat jen v oblastech, které účinně nezvládají ošetřovat členové. Pokud EK navrhne zákon, národní parlamenty mají 8 týdnů na vyjádření. Každý disponuje dvěma hlasy. V případě, že je třetina hlasů proti, musí EK přezkoumat návrh a další rozhodnutí odůvodnit (tzv. „žlutá karta“). „Oranžová karta“ nastává při polovině hlasů proti. Komise následně obhajuje dodržení subsidiarity před Evropským parlamentem (EP) a Radou EU. Nyní se zdá, že Konzervativci chtějí druhou možnost zesílit. William Hague hovoří o „červené kartě pro národní parlamenty k zablokování návrhů Komise“.

Dodnes bylo „karet“ užito od roku 2009 pouze dvakrát – vždy jen žlutých, tedy nižšího stupně. Poprvé šlo o nesouhlas s návrhem upravujícím svobodu poskytování služeb ve vnitřním trhu EU vůči právu na stávku. Podruhé se národní parlamenty ohradily proti zřízení instituce Evropského veřejného žalobce. V obou případech předložený návrh neprošel. Jedni tvrdí, že princip díky minimu námitek funguje správně. Druzí, že stejný fakt je vyjádřením nedokonalosti pravidla subsidiarity.

Úkolem Unie je ale aktivně tvořit z různých národních legislativ jednu koherentní. Místo vynášení „červených karet“ a obstruování by se národní parlamenty měly více věnovat účasti na připomínkovém řízení k návrhům EK. Současně kontrolují své národní vlády, tedy členy Rady EU, která je s EP schvalovacím orgánem. Vznikající pracovní skupiny na úrovni Evropský parlament – národní parlamenty koordinují postupy např. v oblastech obranné a zahraniční politiky. Plán „červené karty“ zpochybňuje legitimitu zmiňovaných institucí a rozhodně nepřispěje k větší efektivitě Rady EU a Evropského parlamentu, kde národní tělesa zprostředkovaný vliv již drží. Konzervativci návrh mohou obhájit ideologicky, nikoliv funkčně.

Analýza dohody o víceletém finančním rámci 2014 – 2020

An analysis of the agreement on the Multiannual Financial Framework 2014-2020

Mario Kölling a Cristina Serrano Leal; Elcano Royal Institute

Koncem minulého roku se po více než dvou letech komplikovaných vyjednávání zástupci Evropského parlamentu, Rady a Komise shodli na finální podobě víceletého finančního rámce, tedy rozpočtu Evropské unie (EU) pro období 2014 až 2020. Autoři studie podrobně analyzují jednotlivé kapitoly rozpočtu, představují jeho hlavní inovace a hledají odpověď na otázku, kdo jsou vítězové a poražení vyjednávacího procesu.

Vůbec poprvé v celé své historii bude Evropská unie hospodařit s menším objemem prostředků, než v předcházejícím období, oproti němuž bude rozpočet zúžen o tři a půl procenta. Právě na omezení výdajů tlačily v průběhu vyjednávání některé vlády členských států, především těch, které nejvíce do evropského rozpočtu přispívají. Stály tak v opozici proti zástupcům evropských institucí, a to nejen Komise, ale nově také Parlamentu, kteří evropský rozpočet vnímali jako nástroj ke stimulaci růstu a boji proti nezaměstnanosti v členských státech Unie.

Jak autoři studie upozorňují, EU promarnila příležitost využít vyjednávání o novém finančním rámci a přetvořit rozpočet na nástroj, který by podpořil růst a efektivně pomohl překonat ekonomickou krizi. Výsledkem je finanční rámec, který
z velké části kopíruje struktury toho předchozího s dílčími úpravami rozložení finančních prostředků. Z nich lze za nejvýznamnější označit snížení výdajů na společnou zemědělskou politiku a naopak navýšení objemu prostředků pro zvýšení konkurenceschopnosti, růstu a zaměstnanosti, včetně podpory výzkumu a inovací. Nový finanční rámec přinesl také několik inovativních prvků, například větší roli pro Evropskou investiční banku či rozšíření tzv. makroekonomických kondicionalit, kdy přidělení prostředků ze strukturálních fondů bude přímo spojeno s podmínkou dobré hospodářské správy země. Nový víceletý finanční rámec Evropské unie tak v žádném případě nepřináší do evropských financí revoluci, nicméně jistá dílčí zlepšení tu patrná jsou.

Za Společenství eura

For a Euro Community

Agnès Bénassy-Quéré, Yves Bertoncini, Jean-Louis Bianco, Laurence Boone, Bertrand Dumont, Sylvie Goulard, André Loesekrug-Pietri, Rostane Mehdi, Etienne Pflimlin, Denis Simonneau, Carole Ulmer a Shahin Vallee; Bruegel

Autoři studie jsou přesvědčeni, že v procesu evropské integrace musí nastat nový milník, který by v globálním měřítku umožnil udržet prestiž evropského regionu. Pokud by pokračoval současný demografický a ekonomický vývoj, pak za dvacet až třicet let nebude do G8 patřit žádný evropský stát a Francie dohromady s Německem budou reprezentovat pouhé procento světové populace. Současné problémy provázející eurozónu bychom neměli přehlížet, avšak nesmíme se jimi ani nechat zmást. Zavedení společné měny umožnilo lepší monitoring aktivit, který předchází eventuálnímu předlužení soukromého i veřejného sektoru. Takové předlužení nezbytně vede k fiskálním problémům, což může způsobit radikalizaci společnosti.

Aby taková nadnárodní kontrola mohla fungovat a mohla se obnovit důvěra mezi státy, musí se jí umět podřídit všechny země. Důvěra utrpěla především poté, co se začaly objevovat problémy se zadlužeností některých států. Autoři jsou však přesvědčeni, že za situaci mohou i státy, které jižním státům dodávaly zboží na úvěr a dlouho zůstávaly vůči zhoršující se situaci slepé (například právě Německo).

Společná měna by také měla fungovat jako nástroj pro aplikaci politické vize jednotné evropské identity. Ta musí být konsolidována, a proto autoři navrhují model Společenství eura, které by se zaměřilo na dlouhodobější cíle (jako například energetickou politiku) a zajišťovalo by podporování základních evropských hodnot (například rovnoprávnost a přístup ke vzdělání). Tyto hodnoty by Společenství eura hájilo i na globální úrovni.

Společenství eura přebírá zodpovědnost za svoji politiku a jeho vláda se ustanovuje na základě svobodných voleb do parlamentního shromáždění, které spolu se soudním dvorem EU přebírá kontrolu nad politikou vlády. Nezbytným předpokladem pro zajištění odpovědnosti nadnárodní vlády je nezávislý rozpočet. Společenství eura tak musí disponovat pravomocí vybírat některé daně: například ekologickou či harmonizační (ta by umožňovala členským státům jistou formu flexibility). Projekt Společenství eura musí být pečlivě připraven a je nutné vytvořit takový právní rámec, který by se vypořádal se dvěma hlavními nástrahami: omezováním zemí, které se chtějí připojit, a s individuálním vydíráním členských států tak, aby nebyly porušovány principy demokracie.
 

Selhává Evropská centrální banka v otázce udržování cenové stability?

Is the European Central Bank Failing Its Price Stability Mandate?

Ángel Ubide; Peterson Institute for International Economics

Podle Smlouvy o fungování Evropské unie je prvořadým cílem Evropské centrální banky (ECB) udržovat cenovou stabilitu. Termín cenová stabilita je v současnosti definován jako snaha o udržení inflační míry ve střednědobém horizontu pod a současně blízko dvou procent. V prosinci roku 2013 však dosahovala meziroční inflační míra eurozóny hodnoty 0,9 procenta, což výrazně odporuje deklarovaným cílům ECB. Tuto hodnotu nelze považovat za zkreslenou, neboť hned dvanáct zemí eurozóny vykazuje inflační míru pod jedním procentem, přičemž Řecko a Kypr jsou dokonce v deflaci. Optimističtější pohled nenabízejí ani predikce, podle kterých se bude průměrná inflace v následujících pěti letech pohybovat v rozmezí 1,25 a 1,5 procenta.

V této souvislosti je patrná asymetrie v přístupu a strategii ECB, která v době globální finanční krize v roce 2008 neváhala aktivně zasáhnout proti vysokým inflačním očekáváním, zatímco nyní, v době velmi nízké inflační míry, se zdráhá tuto situaci řešit. Přitom na základě japonské zkušenosti z let 1997 a 2007 je evidentní, že dlouhodobé udržování příliš nízké inflační míry představuje výrazné riziko. V případě neočekávaného negativního šoku totiž snadno dochází k deflaci, která je pro centrální banku, usilující o obnovení cenové stability, mnohem složitějším problémem.

Jako řešení současné situace autor předkládá tři opatření, jejichž implementace podle jeho názoru povede k naplnění úlohy ECB. Zaprvé by měla být upřesněna definice cenové stability, která by nově přisuzovala výchylkám nad i pod dvě procenta stejnou míru rizika. Zadruhé je třeba přijmout program kvantitativního uvolňování, který by pomohl redukovat úroveň i rozptyl soukromých úrokových sazeb. A konečně zatřetí je důležité nastavit program střednědobých a dlouhodobých půjček určený malým a středním podnikatelům, který by redukoval úvěrová omezení, jimž musí čelit.

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 54 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.